Karel Hynek Mácha

KŘIVOKLAD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

 Co? rozpogodzić czoło, pažiu? to tak snadnie.
 Idę, całą godzinę stravię przed zwierciadłem.
 To łatwo twarz ułożyć. Uśmiech gorzki twarzy
 Nie jest owocem cierpień! igraszka dziecinna
 Twarz moja była niegdyś jak dziecka niewinna,
 Będę się śmiał jak dziecko, co o świecie marzy.
 O! paziu, łatwo zatrzeć na czołe te rysy?
 Tak jak na pargaminie zaloty pisane
 Można przemazać! zetrzeć, nowe kłaść napisy.
 Przemażę pismo czoła – zniknie przemazane.
 

Slovackiego ,Maria Stuart’ akt III., sc. II. 

 

Ranní pára obejímala opět hrad křivokladský, zdaleka opět volala kukačka. Král Václav stál u okna, rozlehlý přehlížeje dvůr a pozoruje pacholky, kteří u kašny, šesti topoli obsazené, nabírali vody v kovaná vědra k napájení koní. Tvář jeho byla vyjasněná, a následkové nevyspání v prošlé noci, jakožto něčeho obyčejného, nebyli k pozorování. Pevným krokem několikráte přešel sednici, a pak chopiv se šňůry v úhlu pokoje visící, silně zazvonil. Brzo nato k němu vešel páže. „Slyš, dojdi pro mého kata,“ poroučel král, „ať narychlo přijde ke mně; ale smutek svůj ať zanechá doma, že bych přál jasné viděti čelo jeho, bude-li čelo k spatření.“ Panoš ukloniv se odcházel. „Ještě jedno,“ volal král. „Až vyzveš kata, přines velikou konvici vína a dva koflíky.“ Páže odešel; hned ale nato vstoupil v příbytek katův. Tento ležel ouplně oblečený na příčnách při vlhké zdi; jedna ruka loktem opřená podporovala hlavu, prsty její hluboko byly v kadeřavých vlasech zatknuty; oči měl pevně sevřené, hubu polootevřenou; celá postava jeho zdála se mluviti: „Nech jej spáti“ atd. Z obličeje, ačkoliv plamenné oči byly zamknuté, jakási hrůza vycházela. Páže, pohledem tímto překvapen, po celém těle se třásl. Po chvíli se zmuživ, temným hlasem: „Kate!“ promluvil. „Kdo mne volá?“ táže se tento, neotevra očí svých, jako by ze spaní se ptal. „Král Václav,“ odvěce páže, „žádá míti tebe při sobě. Mám přinésti víno.“ Kat pootevřel oči a tím hrůzný dříve obličej výraz hlubokého smutku na se přijal. „Václav – víno?“ tázal se kat, jako by, z hlubokých snů se probíraje, chtěl se zpamatovati. „Ano,“ odpovídá páže; „ne však smutný žádá král viděti obličej, nýbrž jasnou tvář a vrásků prosté čelo!“ „Ah! tak?-Toť jest lehké, právě jsem o tom přemejšlel!“ zasmál se kat, obličej rukou přejeda, a smích ten předešlou tváři jeho navrátil hrůznost. Odcházející panoš chvěl se po všech oudech. Za mříží, na chodbě k bytu hradního, potkal se s Miladou, domnělou hradního rytíře dcerou. „Tys byl u krále?“ promluví naň tato. „Ano; poroučel si konvici vína,“ odpovídá panoš. Ty se třeseš? Čeho se lekáš?“ v tušení ptala se dále třesoucím hlasem. „Přicházím od kata,“ odvěce panoš a popisoval ji chování jeho. „Já ho ještě nikdy tak neviděl,“ vypravuje dále, „obličej bledý, černé vlasy rozervané, hrůzný, zimný v bledé tváři smích, výraz řeči podivné…“ V tom volné po chodbě rozléhaly se kroky, Milada pokývla pážeti; on umlkl. Kat se blížil – ruce maje na prsou složené, oči v zem upřené (...)

(......)