Karl May

CIZINEC PŘICHÁZÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

18. HROBNÍKOVY NAROZENINY

Z nádraží vedla k obci Helfenstein silnice docela zapadaná sněhem. Po ní jely sáně tažené koni. Na kozlíku seděl urostlý mladík, v kožišinách a přikrývkách byla zachumlána druhá osoba, ze které byly patrné jen modré oči.

Celá vesnice jako by zamrzla. Na ulici nebylo ani živáčka, domy zasněžené, nic se nepohnulo, tu a tam se objevila něčí tvář za oknem, zvědavá, kdo to projíždí obcí. Ani kovárna nejevila známky života, oheň byl vyhaslý, z některého komínu vycházel sporý dým. Sáně zastavily na samém okraji vesnice, mládenec seskočil s kozlíku, zamnul si prokřehlé ruce a pomohl městsky oděné mladé dámě ze saní. Pak ještě vyložil velký věnec. Dále kráčeli oba pěšky, mládenec prošlapával cestu, věnec přidržoval na rameni.

Když se ocitli před hřbitovní bránou, předal mladý muž věnec dámě a čekal na další instrukce.

"Jděte zpátky do vesnice," řekla mu, "dejte si tam něco teplého. A nezapomeňte se postarat o koně."

"Ale nebylo by lepší, milostslečno," namítl, "abych na vás počkal?"

"Ne ne," odmítla jeho ochotu dáma, "ráda se pak projdu, není to daleko a do hostince trefím."

Sníh byl vysoko navátý a cesta k hrobce nesnadná, dáma se však přece jen prodrala sněhem k hrobce označené jménem rodu Helfensteinů.

Ulrika z Helfensteinů - neboť to byla ona - odemkla mřížku a odstranila staré květiny a věnce, pak položila doprostřed mramorové desky nový, čerstvý věnec a sepjala ruce k modlitbě.

Zavzpomínala na svou rodinu, na matku, která dokázala prosvětlit její mládí, na otce a jeho smrt, která do dnešních dnů zůstala záhadou, na bratříčka, jehož zuhelnatělou mrtvolku tehdy našli a pohřbili do rodinné hrobky.

Její myšlenky přeběhly zpátky do města, uvažovala o mladém muži, který je - jak jí prozradil van Zoom - majitelem rodinného šperku. Kníže hovořil o tolika záhadách a pokoušel se všemu přijít na kloub, ale kdoví, dozví-li Ulrika někdy pravdu. Van Zoomovy dohady na jedné straně vypadaly docela nepravděpodobně, na druhé straně v ní živily naděje už dávno pohřbené.

Napadlo jí tedy zajet do těchto míst a pátrat na vlastní pěst. Kníže by mohl mít trochu pravdy, když říká, že vedle vražd a žhářství se může objevit ještě kolosální podvod.

"Koho to tu vidí moje staré oči, milostslečinka z Helfensteinů že by sem našla cestu v takovém mrazu?!" vyrušil ji z úvah asi sedmdesátiletý muž v dlouhém kabátě a silné vlněné čepici. Ulrika ihned poznala hrobníka, který tady v Helfensteinu žije už takovou dobu a stále ještě vykonává svou práci.

"Jsi to ty, Sebalde?" podala mu ruku, "ach, promiňte, nemohu vám přece tykat, jako jsem to dělala v dětství..."

"Ale milostslečinko, jen to nechte tak, jak to bývávalo. Pro mne to bude jako vzpomínka na staré časy."

"Dobrá, Sebalde!" souhlasila Ulrika.

"Děkuji vám za to," řekl hrobník, kdopak by si pomyslel, že vás ještě někdy uvidím. Koukám z okna a vidím, někdo stojí u hrobky, v takovém mrazu, tak jsem se musel jít podívat, kdo se to sem (...)

(......)