Karl May

MAHDÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SPRAVEDLIVÁ ODPLATA

Už zdálky jsme zpozorovali, že v okolí kotliny je živo. Naši askaríjové vyvedli odtamtud zajatce a připojili je k nově získaným. Seděli teď se spoutanýma rukama na stepní trávě, obstoupeni četnými strážci. Poblíž tábořili askaríjové. Nedaleko nich se usadil rajjis efendiná se svými důstojníky a za touto skupinou se popásali velbloudi. Askaríjové byli v skvělé náladě. Zvítězili, aniž to někoho z nich stálo život, ba nikdo nebyl zraněn, podařil se jim znamenitý úlovek a čekala je bohatá kořist. Tím zamlklejší byli zajatci. Když jsem jel kolem, dívali se po mně zachmuřeně a nenávistně, a když jsem sestupoval s velblouda, slyšel jsem, jak starý Abd el Asl říká sousedovi:

„Za tohle všechno můžeme poděkovat jen tomuhle prašivému ďaurovi, tomuhle smradlavému psu. Kéž ho Alláh na kousky roztrhá a rozežene je po všech větrech!“

Nevšímal jsem si toho. Rajjis efendiná povstal a šel mi vstříc:

„Za tvé nepřítomnosti jsem se všechno dověděl. Viníky : dám přísně potrestat. Tamhle jsou.“

Ukázal na místo, jehož jsem si posud nevšiml. Ležel tam starý Ismáíl, jemuž jsem svěřil velení, a s ním Júsuf, hlídka, která byla k Ibn Aslovi tak důvěřivá a sdílná a nechala ho upláchnout. Oba byli spoutáni. Emír pokračoval:

„Jel jsi prý s Ibn Nílem za Ibn Aslem. Byl to jezdec, kterého jsi pronásledoval, když jsme přicházeli? Viděl jsem jej, ale obličej jsem nemohl rozeznat…“

„Ano, byl to Ibn Asl.“

Posadili jsme se k důstojníkům a začal jsem vyprávět, co se nám přihodilo. Když jsem skončil, přejel si emír v zamyšlení po svém plnovousu.

„Kdybychom ho byli chytili, ušetřilo by nám to spoustu námahy a útrap. Nebudu mít klid, dokud toho ničemu nedostanu. Nesmí si vydechnout, budu ho štvát, dokud se mi nezhroutí u nohou. On sám je nebezpečnější nežli všichni jeho lidé dohromady. Jaké štěstí, triumf, jaké zadostiučinění, kdybychom ho byli dopadli! Ale nenaříkám, jsem prozatím spokojený! Podívej se na zajatce a spočítej si je! Sto šedesát lovců otroků! Podařil se už někdy takový lov, efendi?“

„Já jsem o ničem takovém neslyšel.“

„Ano, ještě nikdy! Znají mě, ale od nynějška bude moje jméno nahánět všem podobným darebákům dvojnásobnou hrůzu! A za to děkuji tvému přispění! Chceš mi i nadále pomáhat? Splníš mou prosbu?“

„Jakou?“

„Kdy se musíš vrátit domů?“

„Až se mi zlíbí.“

„Zůstaň ještě se mnou. Poslyš, slíbím ti něco, jestli mi pomůžeš chytit toho Ibn Asla, jsem ochoten...“

„Ne, žádné sliby!“ přerušil jsem ho. „Dovolil jsi mi, abych tě považoval za přítele, a já jsem ti dokázal, že jím jsem. Mezi přáteli se nehandluje, nedávají se odměny. Mám čas. Proč bych ti nepomáhal? Sám jsem rozehrál hru s Ibn Aslem. Proč bych ji nedokončil, úspěšně nedokončil? S otroky cítím soucit až do hloubi duše. Proč bych jej neprojevil činem, když se mi naskýtá vhodná příležitost? A další záměry, za kterými jsem do těchto koňčin přijel, mohu uskutečnit právě takto nejlíp. Zůstanu s tebou.“

„Dokud toho psa nelapíme?“

„Ano, dokud nebude zneškodněn.“

(...)

(......)