Karl May

MAHDÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MUDÍR Z DŽARABÚBU

Dva zcela osamělí lidé v širé poušti! Slunce do nich praží tak palčivé, že se sami cítí na troud vysušeni, aby neoslepli, museli si stáhnout kápi háiku hluboko do obličeje. Nemají, o čem by si povídali. Všecko si už dávno řekli. A kromě toho je jazyk v suchých ústech tak těžký, že i kdyby měli dost látky k hovoru, raději by mlčeli. Koldokola nic než písek! Velbloudi si jdou odměřeným krokem jako stroje. Nemají povahu ušlechtilého koně, který jezdci dává najevo, že s ním cítí radost i zármutek. Pán může tvořit se svým koněm jedinou bytost. S velbloudem nikdy ne už kvůli způsobu, jak se sedí na koni a jak na velbloudu.

Jezdec svírá tělo svého koně nohama, dotýká se ho, svými údy, svaly a nervy je s ním spojen tak, až to připomíná báji o kentaurovi. Kůň cítí jezdcovy úmysly, ještě než dojde k jejich vnějšímu projevu. Zvykne si na svého pána, má ho rád, je smělý jako on, letí s ním s větrem o závod a jde s ním, plně si vědom nebezpečí, i na smrt.

Úplně jinak je to s velbloudem. Jezdec sedí na vysokém hrbu v sedle, zvířete se dotýká, jen když zkříží nohy nad jeho šíjí. Není tu žádné vnitřní ani vnější spojení. Trůní vysoko nad ním a zvíře mu zůstává vzdáleno. Je-li dobrácké, poslouchá jako otrok, aniž projeví, abych tak řekl, jakoukoli vlastní iniciativu. Je-li však zlomyslné a tvrdohlavé, jak většinou velbloudi bývají, bojuje s jezdcem ustavičný boj, až ho unaví a nakonec i rozmrzí. Lásku k pánovi lze u velbloudů pozorovat jen velice zřídka.

To činí osamělou jízdu pouští ještě osamělejší. Člověk cítí pod sebou živoucí bytost, a nemůže se s ní nijak dorozumět. Kůň dává své pocity najevo řehtáním, frkáním, zpomalením či zrychlením klusu. Velbloud rovnoměmě kráčí stále vpřed. Nese svého pána celé dny a týdny, ale nesblíží se s ním.

Cesta pouští se tak stává skutečnou trýzní a člověk s radostí uvítá sebemenší změnu, kterou mu šťastná náhoda sešle do cesty.

Naši hedžíni patřili k dobromyslnému druhu velbloudů. Když jsme na ně s Ibn Nílem sedli, rozběhli se oba „jako po másle“. A běželi pořád dál a dál stejně rychle, nezastavili se, neprojevili sebemenší stopu odbojnosti nebo vlastní vůle. Bylo to strašlivě nudné. člověk nakonec sám ztratí vlastní vůli. Podřimoval jsem a měl jsem jenom nejasné povědomí, že jsem unášen stále rovně kupředu po nekonečném písku.

Probudil mě ostrý křik. Také Ibn Níl sebou trhl a zahleděl se vzhůru do vzduchu, odkud zvuk zazněl.

„Šáhín!“ řekl, ukázal rukou kamsi nahoru a pak se opět schoulil v sedle. Ano, byl to sokol, byl to sokolí skřek. Pták kroužil vysoko nad námi. Ibn Nílovi se to nezdálo nijak pozoruhodné, avšak mě okamžitě přešlo spaní.

„Pozor! Někdo tu jede!“ varoval jsem.

Ibn Níl se znovu napřímil a rozhlédl se kolem. Když nikoho nespatřil, podivil se:

„Slunce mi zřejmě vzalo schopnost vidět! Nikoho nevidím, efendi!“

„Já také ne, ale určitě se brzy s někým potkáme. Sokol si vyhlíží jen živou kořist, nikdy ne mršiny. Jestli je tady, v poušti, kde nic živého není domovem, (...)

(......)