Karl May

MAHDÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

U DŽEBEL ARAŠ KOL

Naši velbloudi byli odpočatí a s chutí se dali do běhu. Za poledne jsme si krátce odpočali; stopa už potom nebyla tak zřetelná, ale přesto jsme ji jakž takž rozeznali.

Museli jsme ovšem předpokládat, že ani naši askaríjové nemohli už stopu najít a možná z ní sešli. Co teď? Jižně od směru naší cesty byla studna Es Sáfí, Čistá studna. Vůdce Fezárů ji znal a pravděpodobně tam karavanu zavedl. Uhnuli jsme proto k jihu. Pojedeme-li tak jako dosud, můžeme tam být před západem slunce.

Moje tušení mě nemýlilo. Slunce se ještě nesklonilo za obzor, a spatřili jsme v dálce stromy a keře. Byla to Es Sáfí. A už jsme viděli, jak se tam pohybují lidé, leželi tam velbloudi byla to naše karavana.

„Copak asi řekne Abd el Asl, až přijedeme!“ usmál se Ibn Níl.

„A co fakír el fukará, který se chce stát mahdím!“

„Ti ničemové si už jistě myslili, že je po nás veta. Alláh nechť je zničí! Daroval jsem tomu starému život. Kdybych byl věděl, co nás čeká na ostrově Hasaníja, určitě bych to byl neudělal.“

„Doufám, že se mu nebudeš dodatečně mstít!“

„Nemusíš se bát, efendi! Ten starý smradlavý šakal je mi moc odpomý na to, abych se s ním špinil. Ani se ho netknu.“ Byli jsme už tak blízko, že nás lidé u studny mohli poznat. „Efendi! Kara ben Nemsí!“ slyšel jsem.

„Efendi! A Ibn Níl! Efendi! Chvála Alláhovi! Jedou! Už jedou!“ volalo dvacet hlasů a stejný počet mužů nám běžel vstříc. Museli jsme sesednout, ještě než jsme dojeli k studni. Všichni nám tiskli ruce a volali a jásali, rád jsem to připustil, protože radost těch lidí nám nemohla nijak škodit, a pro mne to byl malý důkaz, že jsem nezůstal jejich srdcím cizí. Tak nebyl vítán ani sám jejich velitel, rajjis efendiná, když jsme se s ním setkali ve Vádí el Bard.

A měli jsme co vyprávět. Nejprve jsem se však musel dozvědět, jak se vedlo jim. Posadili jsme se a starý askaríj Ismáíl, jemuž jsem svěřil velení, mi hlásil:

„Všecko šlo hladce, efendi. Jen jediného musíme litovat: chybí nám zajatec, jmenuje se Umar, jak mi řekli. Zbavil se pout, vzal si velblouda a...“

„Jel za námi,“ vpadl mu do řeči Ibn Níl. „Ano. Ale jak to víte?“

„Viděli jsme ho.“

„Kde?“

„To vám budeme vyprávět,“ prohlásil jsem. „Ale nejprve chci vědět, jestli jsou zajatci dobře spoutáni.“

„Efendi, od chvíle, co nám uprchl Umar, nám už neuteče ani noha. Doufám, že nám nezazlíváš jeho útěk. Byl jsi tu ještě, když byl spoutáván.“

„Ne, nezlobím se na vás. Dokonce se z toho raduji. Chtěl nám uškodit, ale jeho útěk nám naopak jen prospěl.“

„Je to možné?“ vydechl Ismáíl.

„Je. Dnes jsme ho mohli chytit, kdybychom byli chtěli. Ale nechali jsme ho běžet, protože nám na svobodě prospívá mnohem víc než v zajetí“

Tu propukl starý Abd el Asl ve výsměšný smích: „Nevychloubej se! Lžeš, abys nás dopálil, ale nás neoklameš. Kdybys byl Umara zpozoroval, byli byste ho zajali. A protože jste to neučinili, není pravda ani to, že jste ho viděli.“

„Tvoje hlava je studnicí vší moudrosti, muslimský světče,“ usmál jsem se. „A víte (...)

(......)