Karl May

MAHDÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SMYČKY A OSIDLA

Čilá zábava nám nebránila pozorovat břeh. Několikrát jsme zastavili, když v nás přízračný stín u břehu vyvolal představu lodi, ale pokaždé jsme byli zklamáni. Všecky pochodně, které jsme měli s sebou, už dohořely, a tak jsme posléze museli plout bez světla. K ránu vítr zesílil a pluli jsme rychleji. Neveslovali jsme ustavičně, to bychom ani nevydrželi. Kdykoli nás proud hnal kupředu, odpočívali jsme.

K páté hodině jsme se dostali k místu, kde včera kotvila Ještěrka. Opodál zůstala stát loď Abún Níla. Teď byla pryč. Vystoupili jsme u tábořiště s nadějí, že tu někoho najdeme. Marně. Teď jsme museli plout až do Hegasi. Kdybych nezastihl rajjise efendiná ani tam, museli jsme jej za noci minout, anebo se vrátil do Chartúmu. Pak jsem byl při zabezpečování naší karavany odkázán jednom sám na sebe.

Když jsme se blížili k Hegasi, zablesklo nám v ústrety malé světýlko. Hvězdy už začínaly blednout, ale přesto jsem spatřil, že světýlko svítí na lodi kotvící v misrá. Poznal jsem ostrý trup a dva šikmé stěžně. Byl to Sokol, kterého jsme hledali. Světlo hořelo na předním stěžni, byla to lucema. Zamířili jsme k lodi, ale vtom už na nás kdosi zavolal z přední paluby: „Vy tam v člunu, přirazte k boku naší lodi!“

Žertem jsem dal starému kormidelníku pokyn, ať zahne trochu stranou, jako bychom nechtěli uposlechnout. Muž na palubě zvolal:

„Stůjte, nebo střelím!“

Zároveň se ozval ostrý hlas lodního zvonu. Byl to poplašný signál, znamení pro posádku, věděl jsem, že i kdyby všichni tvrdě spali, v několika málo minutách budou stát na palubě. Nesměl jsem hnát žert příliš daleko, jinak by po nás opravdu stříleli. Zakormidlovali jsme tedy k dahabíji.

„Přirazit k boku,“ nařizovala stráž, „a klidně čekat.“

Uposlechli jsme. Nahoře bylo živo. Po chvíli se nás kdosi zeptal:

„Komu patří ten člun?“

Poznal jsem hlas rajjise efendiná. Aby mě po hlase nepoznal, zašeptal jsem odpověď a Ibn Níl ji na mou výzvu opakoval:

„Ještěrce.“

„Vystupte na palubu, okamžitě!“ ozvala se rozčilená odpověď.

Rajjis Ahmad se dověděl, že krátce před jeho příjezdem k ostrovu Hasaníja opustila tato místa Ještěrka, a nyní se domníval, že zjistí něco bližšího. Na palubě se rozsvítily další lucemy. Žertem jsem vybídl starého kormidelníka, ať vyleze po provazovém žebříku první.

Abún Níl neprohlédl můj úmysl a uposlechl. Sotva se objevil nahoře, slyšel jsem rajjise efendiná:

„Tak to je první. Ale počkej, ten obličej musím znát! Kde jen jsem ho viděl? Poslyš, chlapíku, kdepak jsme se už viděli?“

Stařec byl tak vylekaný tímto přijetím, že se nevzmohl na odpověď.

„Jestli se nemýlím, jmenuješ se Abún Níl. Přiznej se!“

„Ano, efendi, ano!“ ustrašeně koktal stařec.

„Neviděli jsme se v Gíze?“

„V Gíze, ano, efendi!“

„Říkej mi emíre! Však dobře víš, že mi ten titul patří! Jestli se nemýlím, jsi ten kormidelník z dahabíje Es Samak, kterou jsem tenkrát zajal.“

„Ano, to jsem.“

„Všecky jsem vás zatkl. Ale ty jsi mi uprchl. Pěkně tě tu vítám! Těší mě, že mohu dohnat, co (...)

(......)