Karl May

MAHDÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NA PALUBĚ OTROKÁŘSKÉ LODI

Majja je bažinaté vedlejší rameno řeky, záliv, kde voda neproudí, ale stojí, tedy to, čemu se na Mississippi říká bayou. V širším slova smyslu znamená majja i bažina. Es sarátín znamená „raci“. Ibn Asl poslal tedy jezdce do Račí zátoky, zřejmě místa, kde se vyskytuje mnoho raků a kde má počkat na nokver. Byl to posel. Od koho? Nemohl jsem rozeznat jeho obličej, ale přesto mi připadal nějak známý.

Jenže teď jsem měl jiné starosti. Samozřejmě mě těšilo když jsem o rajjisu efendiná věděl, že je v bezpečí. Nyní jsem byl sám v nouzi. Mohl jsem od něho čekat pomoc? Snad, ale pravděpodobné to nebylo. Ahmad Abd el Insáf nevěděl přesně, kde hledat ptáčky, kteří mu ulétli. Našel-li opuštěné tábořiště, pátral po nich asi dál. A dověděl-li se od Abún Nílových druhů, že nokver jel proti proudu, vrátil se zřejmě do Hegasi k své lodi, aby je mohl pronásledovat. Tím ztrácel drahocenný čas a Ibn Asl získával náskok, který lze jen stěží vyrovnat. Sokol rajjise efendiná byl sice mnohem lepší nežli Ještěrka, ale když ji Ibn Asl ukryje v odlehlé zátoce, Sokol popluje kolem a nenajde ji.

Na rajjise efendiná jsem tedy nemohl spoléhat. Musel jsem spoléhat jen a jen na sebe. To jsem vysvětlil i svým společníkům. Ibn Níl mi úplně důvěřoval, zato jeho děd ztratil veškerou naději. Stručně nám vyprávěl své příhody. Když se odloučil od Ibn Níla, našel loď plující k Fašodě. Rajjis, který ho znal, jej vzal s sebou a později mu svěřil i místo kormidelníka. Na zpáteční plavbě je dnes ráno zastavil člun vyslaný z otrokářovy lodi. Ibn Asl jim vzkazoval, že pro velké množství naplavené omm safá se nedá jet dál. Kapitán zakotvil svou loď u břehu a poslal svého kormidelníka k člunu otrokářů, aby prozkoumal možnost další cesty. Místo omm safá našel Abún Níl zajetí. Teď žaloval světu i Alláhovi a vyptával se, zač se nám chce Ibn Asl tak mstít. Když mu to jeho vnuk v krátkosti vypověděl, stařec začal naříkat:

„Ó Alláhu, ó nebesa! Kdo by si to byl pomyslil! Teď jsou sečteny ne moje dny a roky, ale mé hodiny, protože tenhle otrokář nás povraždí. Už svou rodinu víckrát neuvidím, zahynu v mukách a bolestech!“

„Nenaříkej!“ napomínal ho Ibn Níl. „Efendi to nemá rád! Buď zticha a dopřej mu klid k přemýšlení, jistě objeví cestu, která nás přivede na svobodu. Ostatně jde o krk jenom nám dvěma, ne tobě! Tys Ibn Aslovi nic neprovedl, proto s tebou nebude krutě nakládat.“

„Copak jsi neslyšel, co říkal? Myslí si, že jsem váš spřeženec, a určil mi stejný osud jako vám.“

Stařec mi připadal sobecký. Myslil jen sám na sebe a mluvil jen o sobě, ne o svém vnukovi, který byl ve větším nebezpečí nežli on. Ale mýlil jsem se. Jak už jsem kdysi v Gíze poznal, nebyl to žádný hrdina, a když se teď najednou dostal do neštěstí, všecko se mu v hlavě zmátlo.

Vnuk ho napomenul:

„Nevidíš, že efendiho obtěžuješ? Tvoje nářky ho musí zrovna urážet!“

Stařec se ke mně otočil:

„Odpusť, pane! Z leknutí nevím, co dělám. Bylo to tak nečekané najednou mě srazili k zemi a (...)

(......)