Karl May

POUŠTÍ
(Ve stínu padišáha I)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11 V POSVÁTNÉ MEKCE

Spal jsem tak tvrdě, že mě probudilo teprve hýkání a pobíhání velbloudů venku. Vstal jsem a vyšel jsem před svůj stan. Na východě svítalo a nad zálivem se obloha barvila rudou září. Hořelo tam, a domněnka, která ve mně vznikla, zesílila při pohledu na čilý ruch v táboře. Muži byli v noci někde pryč a teď se vraceli s velbloudy obtíženými kořistí. Také šejkova dcera Ájša jela s nimi, a když sestoupila s velblouda, všiml jsem si, že má roucho potřísněné krví. Malek mi přál dobré jitro a ukázal na ohnivý oblak:

„Vidíš, že jsme loď našli? Když jsme tam přišli, Džeheínové spali, a teď už jsou u svých ničemných předků.“

„Zabili jste je a vyloupili jste loď?“

„Vyloupili? Co tím chceš říci? Nepatří snad vítězi majetek poraženého? Kdo by nám chtěl upírat, co jsme získali?“

„Daň, kterou si Abú Sajf přivlastnil, patří šarífu amírovi.“

„Tomu, který nás zapudil? I kdyby mu ty peníze patřily, nikdy by je neobdržel. Ale opravdu si myslíš, že to byla daň? Obelhali tě. Jenom šaríf má právo vybírat tuto daň, a nikdy to nenechá dělat Turka. Turek, kterého jsi považoval za výběrčiho, byl buď podloudník, anebo výběrčí cla egyptského paši, nechť ho Alláh ztrestá.“

„Nenávidíš ho?“

„Jako každý svobodný Arab. Neslyšel jsi snad o krutostech, ke kterým tu došlo za dob Vahábitů? Ať už peníze patřily pašovi, nebo šarífovi, teď patří mně! Ale blíží se čas modlitby. Připrav se, abys nás mohl následovat. Nemůžeme zde déle zůstat.“

„Kde si chceš rozbít tábor?“

„Na místě, odkud budu moci pozorovat cestu mezi Mekkou a Džiddou. Abú Sajf mi nesmí uniknout.“

„Uvědomil sis i nebezpečí, které ti přitom hrozí?“

„Myslíš, že se Atejbové bojí nebezpečí?“

„Ne, ale i nejodvážnější muž musí být opatrný. Jestli ti padne Abú Sajf do rukou a ty ho zabiješ, musíš okamžitě opustit tyto končiny. Pak možná ztratíš dítě své dcery, které je právě s Halefem v Mekce.“

„Řeknu Halefovi, kde nás má v tom případě hledat. Hanne musí do Mekky, ještě než se odtud vydáme dál. Je jediná z nás, která dosud nebyla ve svatém městě, a později se jí už možná nepodaří sem putovat. Proto jsem se už dlouho ohlížel po dalílovi pro ni.“

„Rozhodl ses už, kam se vydáš?“

„Namíříme do pouště Ed Dahna, k Maskatu, a pak možná vyšleme posla k bani Šammárům, aby nás přijali mezi sebe.“

Po krátkém rozednívání nastal den. Slunce se vyhouplo nad obzor a Arabové, kteří ještě páchli prolitou krví, se obrátili k Mekce a modlili se. Brzo nato strhli stany a karavana se dala do pohybu. Teď, když už byl jasný den, viděl jsem teprve, jakého množství předmětů se Atejbové na lodi zmocnili. Noční útok z nich udělal zámožné lidi. Byli proto neobyčejně veselí. Zůstával jsem trochu stranou. Byl jsem rozmrzelý, protože jsem se musel pokládat za nevinnou příčinu záhuby Džeheínů. Bylo zbytečné dělat si výčitky, ale nemohl jsem si pomoci. Kromě toho na mě silně působila i blízkost Mekky. Tam ležela, posvátná, zakázaná Mekka! Měl jsem se jí vyhnout, anebo jsem se měl opovážlivě podívat do města? (...)

(......)