Karl May

POUŠTÍ
(Ve stínu padišáha I)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15 ATEJBOVÉ PŘICHÁZEJÍ

Druhého dne v poledne jsem spatřil první stádo ovcí, patřící Haddádům, a ujížděl jsem tryskem k tábořišti, aniž jsem si všímal výkřiků, zaznívajících ze všech stran. Šejk uslyšel hluk a poznal, že se děje cosi neobvyklého; vyšel ze stanu právě v okamžiku, kdy jsem před ním zastavil.

„Al hamdu li'lláh — budiž Alláh pochválen, že už jsi tu!“ pozdravil mě. „Jak se ti vedlo?“

„Dobře.“

„Dověděl ses něco?“

„Svolej radu starších! Podám vám zprávu.“

Teprve teď si Muhammad Amín všiml lví kůže, kterou jsem shodil vedle koně na druhou stranu.

„Má šá'alláh, lev! Jak jsi k té kůži přišel?“

„Stáhl jsem ji vládci pouště!“

„Setkal ses s ním? Kolik lovců proti němu vyjelo?“

„Jen já.“

„Alláh s tebou, slouží ti paměť dobře?“

„Byl jsem sám!“

„Kde?“

„V táboře Abú Hammádů.“

„Ti by tě byli zabili.“

„Neudělali to, jak vidíš. Dokonce i Zedar ben Chólí mě nechal naživu.“

„Tys viděl i jeho?“

„Ano. Zastřelil jsem mu tři koně.“

„Vyprávěj!“

„Ne teď a ne jenom tobě, protože bych všecko musel vyprávět ještě jednou. Svolej lidi a pak všecko dopodrobna uslyšíš.“

Muhammad Amín odešel. Chtěl jsem právě vstoupit do jeho stanu, když jsem spatřil, jak se ke mně řítí sir David.

„Slyšel jsem — jste tady!“ volal už z dálky. „Našel jste?“

„Ano, nepřítele, bojiště, všechno.“

„A zříceniny — taky?“

„Taky!“

„Krásné, moc dobré! Budu kopat — najdu — pošlu do Londýna. A teď budeme — bojovat!“

„Ano, sire Davide!“

„Taky jsem — našel.“

„Copak?“

„Vzácnost. Nápis.“

„Kde?“

„Byla díra — tady blízko. Cihla.“

„Nápis na cihle?“

„Yes. Klínové písmo. Umíte číst?“

„Tak trochu.“

„Já ne. Podíváme se.“

„Kde tu cihlu máte?“

„Ve stanu. Hned přinesu.“

Lindsay šel a po chvíli mi přinesl svůj vzácný nález.

„Zde! Podívejte — čtěte!“

Cihla byla skoro úplně rozdrolená. Dalo se rozeznat jen pár znaků zvětralého nápisu.

„No?“ ptal se sir David zvědavě.

„Počkejte! Nejde to tak snadno, jak si myslíte. Vidím tu jen tři slova, která by se snad dala rozluštit. Jestli se nemýlím, znamenají: Tetuda Babrut ésis.“

„Co to je?“

„Postaveno k slávě Babylónu.“

Milý sir David roztáhl ústa málem od ucha k uchu.

„Čtete dobře?“

„Doufám, že ano.“

„Co to znamená?“

„Mohu z toho vyvozovat všecko — a nic.“

„Hm! Ale tady — nebyl Babylón!“

„Pro mě za mě! Musíte si to nějak srovnat sám. Já na to teď nemám čas.“

„Ale proč já vás — vzal s sebou?“

„Dobrá! Schovejte tu cihlu, až budu mít čas.“

„Well! Co budete dělat?“

„Hned začne rada starších a musím vyprávět své zážitky.“

„Taky chci — poslechnout.“

„A nejdřív se musím najíst. Mám hlad jako vlk.“

„Taky chci — najíst se.“ Vstoupili jsme spolu do stanu. „Jak jste se tu domluvil s vaší arabštinou?“

„Špatně! Chci chleba — Arab nese boty. Chci klobouk — Arab nese sůl. Chci pušku — Arab nese šátek. Hrozné, strašné! Už vás nepustím — nikam!“

Když se šejk vrátil, nemusel jsem na jídlo dlouho čekat. Zatímco jsem jedl, přicházeli starší kmene. Zapálili si dýmky, pili kávu. Beze slova čekali, až ukonejším hlad. (...)

(......)