Karl May

POUŠTÍ
(Ve stínu padišáha I)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

20 VELKÁ SLAVNOST

O hodinu později jsem se jel s Júsufem projet. Bylo jasné ráno. Muhammad Amín zůstal raději doma a vůbec se ukazoval co nejméně.

„Znáš údolí Idis?“ zeptal jsem se svého průvodce.

Júsuf přisvědčil.

„Jak dlouho se tam odtud jede?“ vyptával jsem se dál.

„Dvě hodiny.“

„Rád bych se tam podíval. Zavedeš mě tam?“

„Jak poroučíš, efendi. Pojedeme přímo anebo přes Šejk Adí?“

„Hm. Co navrhuješ?“

„Přímá cesta je kratší, ale obtížnější.“

„Přesto jí dám přednost.“

„Vydrží to tvůj kůň? Je to drahocenné zvíře, jaké jsem ještě neviděl, ale je jistě zvyklé jenom na rovinu.“

„Chci to právě dnes vyzkoušet.“

Nechali jsme Badrí za sebou. Cesta, což ovšem neznamenalo upravenou stezku, vedla strmě vzhůru a opět příkře dolů, ale můj vraník se držel statečně. Srázy, zprvu pokryté křovinami, byly teď zarostlé hustým tmavým lesem, jehličnatými i listnatými stromy, pod nimiž jsme jeli. Konečně začalo tak strmé stoupání, že jsme museli sesednout a vést koně za uzdu. Dřív než jsme na nějaké místo vkročili, museli jsme si je důkladně prohlédnout. Júsufův kůň byl na podobný terén zvyklý a uměl už ze zkušenosti lépe rozeznávat bezpečná a nebezpečná místa. Ale můj vraník měl dobrý instinkt a byl neobyčejně opatrný, takže jsem nabyl přesvědčení, že po krátkém cvičení z něho bude kůň schopný jezdit velmi dobře po horách. Už dneska Ríh ukázal, že se neunaví, kdežto druhý kůň byl celý zpocený a nakonec začal zápasit s dechem.

Uplynuly bezmála dvě hodiny, když jsme dorazili k houštině, za níž skály padaly téměř kolmo dolů.

„To je údolí,“ řekl můj průvodce.

„Jak sestoupíme dolů?“

„Je jenom jedna cesta, tudy.“

„Je vyšlapaná?“

„Ne, od okolní půdy ji nerozeznáš. Pojď!“

Následoval jsem Júsufa podél hustých křovin, které pokrývaly okraj údolí kolem dokola tak, že cizinec neměl o jeho existenci ani tušení. Po chvíli jsme dorazili k místu, kde Júsuf znovu sesedl s koně.

„Tudy se lesem dostaneme do Šejk Adí, ale jenom Jezídí dokáže najít cestu. A vlevo vede cesta do údolí.“

Júsuf rozhrnul křoví, a teď jsem před sebou viděl širokou kotlinu, jejíž stěny čněly kolmo vzhůru a kam se dalo sestoupit jen z jediného místa — z toho, kde jsme právě stáli. Mohl jsem odtud přehlédnout celé údolí. Bylo dost veliké, aby tu našlo útočiště několik tisíc lidí, a různé vchody do jeskyní i jiná znamení naznačovaly, že tu ještě před krátkou dobou bydleli lidé. Dno kotliny bylo pokryto bujnou trávou, která poskytovala zvířatům pastvu. Několik vyhloubených studní nabízelo dostatek vody pro mnoho žíznivých úst.

Nechali jsme koně, aby se napásli, a položili jsme se do trávy. Poznamenal jsem:

„Je to skrýš, že nic lepšího se v přírodě nenajde.“

„Však už také jako skrýš posloužila, efendi. Při posledním pronásledování Jezídů tu našlo úkryt přes tisíc lidí. Proto nikdo z nás toto místo neprozradí. Je možné, že ho znovu někdy použijeme.“

„Zdá se, že to bude brzy nutné.“

„Vím. Ale teď nejde o pronásledování kvůli víře, chtějí nás zcela vyhladit. Šakíb Chalíl Paša (...)

(......)