Karl May

POUŠTÍ
(Ve stínu padišáha I)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3 SOUDNICTVÍ NA VÝCHODĚ

Ačkoliv jsem byl přesvědčen, že syn zavražděného vůdce přijde k našemu tábořišti, přece jen se mohlo stát, že by nešel přes jezero, ale obešel je. A tak jsme čekali v úzkostném napětí. Uplynulo odpoledne, chyběly už jen dvě hodiny do večera, když tu se objevila postava, pomalu se blížící od východu k místu, kde jsme tábořili. Přicházela blíž a blíž, a posléze nás také spatřila.

„AI hamdu li‘lláh! Je to Umar ibn Sádik,“ mínil Halef, přiložil si ruce k ústům jako hlásnou troubu a volal: „Umare, pospěš sem!“

Umar zrychlil krok a brzy stál před námi. Poznal přítele svého otce.

„Bud pozdraven, Halefe Omare!“ pozdravil.

„Hádží Halefe Omare!“ opravil jej Halef.

„Odpusť! Zavinila to radost, že tě vidím. Byl jsi v Krisu u otce?“

„Ano,“ odpověděl Halef.

„Kde je? Když jsi na šotu, musí být nablízku.“

„Je nablízku!“ prohlásil Halef slavnostně.

„Kde?“

„Umare ibn Sádiku, pravověrnému se sluší být silným, postihne-li jej kismet.“

„Mluv, Halefe, mluv! Stalo se nějaké neštěstí?“

„Ano. Alláh povolal otce k jeho předkům!“

Mladík stál před námi a nebyl schopen slova. Jeho oči vyděšeně a strnule pohlížely na mluvčího, jeho obličej zbledl. Konečně znovu nabyl řeči, ale pronesl něco zcela jiného, nežli jsem očekával.

„Kdo je tento muž?“ otázal se.

„Je to Kara ben Nemsí, přivedl jsem ho k tvému otci. Pronásledovali jsme dva vrahy, kteří přecházeli šot.“

„Můj otec vás měl vést?“

„Ano, vedl nás. Vrazi podplatili Arfána Ruknuddína a vyčíhali si nás tu. Zastřelili tvého otce. On i naši koně zmizeli v soli, nás však Alláh zachránil.“

„Kde jsou ti vrazi?“

„Jeden zahynul v soli, ale ten druhý šel s chabírem do Fetnásy.“

„Stezka je tedy zničena?“

„Ano. Nesmíš na ni vstoupit,“

„Kde zmizel můj otec?“

„Tamhle, třicet kroků odtud.“

Umar šel kupředu tak daleko, dokud ho solný příkrov unesl, chvíli strnule hleděl dolů, potom se obrátil k východu:

„Alláhu, Bože všemohoucí a spravedlivý, slyš mě! Mohamede, proroku Nejvyššího, slyš mě! Vy kalifové a mučedníci pro víru, slyšte mě! Já, Umar ibn Sádik, neoholím svůj vous dříve, nenavštívím mešitu dříve, dokud džehenna nepřijme vraha mého otce. To přísahám!“

Byl jsem hluboce dojat touto přísahou, neodvážil jsem se však nic namítat. Umar se nyní posadil k nám a s téměř nepřirozeným klidem poprosil:

„Vyprávějte!“

Halef jeho přání vyhověl. Když skončil, mladík se zvedl.

„Pojďte!“

Pronesl jenom toto jediné slovo, pak vykročil směrem k Fetnáse.

Měli jsme už za sebou nejobtížnější úseky cesty. Nemuseli jsme se obávat žádného velkého nebezpečí, třebaže jsme putovali za noci. K ránu jsme vstoupili na břeh poloostrova Nifsavá a spatřili jsme před sebou Fetnásu.

„Co teď?“ zeptal se Halef.

„Následujte mě!“ odpověděl Umar.

Byla to první slova, která jsem od něho od včerejšího dne slyšel. Kráčel k chatrči, ležící na pobřeží nejblíže k nám. Seděl před ní starý muž. „As-salám 'alajkum!“ pozdravil Umar. „Walajkum as-salám!“ poděkoval stařec. „Jsi Abdalláh el Hamásí, prodavač soli?“

(...)

(......)