Simona Monyová

HRA SVALŮ
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nespěchej nikam, zůstaň, kde jsi, a opatruj svou tužbu, napsal Ivan Wernisch a já s ním kdysi bez výhrad souhlasila. S Arnoštem jsem všechno chtěla hned.

"Zamluvila jsem pokoj v malém hotelu na Vysočině, uděláme si pěkný víkend," navrhla jsem po sotva měsíční, ryze platonické známosti. Právě ona platoničnost našeho vztahu mě skličovala. V práci jsem se nedokázala soustředit a doma mě nic nebavilo. Moje myšlenky ovládaly obrazy dvou nahých těl zmítajících se pod přikrývkou. Ve svých představách jsem v tomto směru naprosto nepodloženě přisuzovala Arnoštovi nadpřirozené schopnosti. Ó jak často byly mé domněnky o něm liché!

V pátek odpoledne musel Arnošt bohužel ještě do posilovny, odjezd byl tedy odložen na sobotní ráno. Nespala jsem prakticky celou noc. Nedočkavost byla účinnější metodou zažehnání spánku než pověstné podpírání očních víček zápalkami.

Počasí nám přálo, ubytovali jsme se v útulném pokoji s výhledem do zahrady, kterou nastupující podzim vybarvil teplými odstíny červené, žluté a hnědé. Dvě malé děti se tam honily a zasypávaly svá zavalitá tělíčka hromadami spadaného listí. Pohled na ně mě rozněžnil.

"Máš rád děti?" otázala jsem se. "Čí děti?"

"Myslím děti obecně..."

"Ani nevím. Moc často s nimi do styku nepřijdu," odvětil.

Všiml si snad tehdy mého zklamání, a proto odpověď doplnil? Nebo to myslel upřímně? Ať už to bylo jakkoliv, pamatuji si, že dodal: "Až jednou budu mít syna, naučím ho spoustu věcí. Budeme společně dělat všechno, na co můj otec nikdy neměl čas."

Jeho objetí mě potěšilo. Pochopila jsem to jako důkaz, že se mnou počítá. Že ten syn, o kterém mluvil, bude náš syn.

Byla jsem tak dojatá, že jsem bez váhání přistoupila na Arnoštův návrh, abychom si šli zaběhat. Osobně bych sice upřednostnila jiný druh tělesné aktivity, ale doufala jsem, že i na to přijde řada. No, konečně, měli jsme před sebou celou sobotu a neděli.

Arnošt byl ve skvělé kondici. Myslela jsem si, že na tom nejsem s fyzickou nejhůř, ale brzy mě uvedl do reality. Po třech kilometrech divokého běhu, který nazýval mírným klusem, mne píchalo v boku, zalehlo v uších a končetiny se mi chvěly jako v zimnici. Vzdala jsem to. Řekl, že se ještě maličko protáhne a přijde za mnou na pokoj. Protažení mu zabralo slabé dvě hodinky.

"Je ti něco?" otázal se, když se celý rozjařený vrátil.

"Ne, co by mně mělo být?" nechápala jsem.

"No, že ležíš v posteli..."

"Četla jsem si," zaklapla jsem knihu a položila ji na noční stolek.

"Nechceš se přidat?" zeptala jsem se co možná nejsvůdněji a udělala mu vedle sebe dost místa.

"Já moc nečtu," uzemnil mne prostoduchou odpovědí.

A to prý má vysokou školu!

"Však nemusíme číst," trpělivě jsem se mu nabízela a doufala, že se nezeptá, co tedy budeme dělat.

Usmál se: "Chovám se jako blbec, že?"

Nebylo co vyvracet.

Sedl si na kraj postele. Byl nasáklý potem, který jsem nevnímala jako pach, nýbrž vůni. Tak tohleto je láska, říkala jsem si v duchu.

"Vlastně jsem ještě s žádnou holkou nechodil," přiznal a hladil mě po vlasech. "Ne že bych nikdy žádnou neměl, ale moc jich nebylo. Vždycky mě víc zajímal sport."

Jeho akcie nebezpečně stouply...