Anton Myrer
překlad: Martin Pokorný

JEDNOU OREL
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

kapitola/8

Hory se ježily v matném světle končící zimy jako ohromné odlomky pazourku bez jakýchkoli stromů. Údolí v hloubce se táhlo do dáli a na holou zemi dopadal jemný, prastarý stín. Vítr vál bez chvatu, klidně a jistě, jako kdyby věděl, že nakonec pronikne vším, všechno rozruší a smete – lidi, obydlí, půdu a posléze i černou masu hor, až nezbude vůbec nic. Vítr přicházel ze Sibiře a nic nemohlo zastavit jeho ničivý postup.

Damon odstoupil od obloukového výklenku ve stěně a posadil se. Nohy měl ztuhlé mrazem a záda a stehna se mu třásla z dlouhého výstupu. V rohu holé a úzké místnosti, což byla vlastně jeskyně se dvěma kamennými stěnami vztyčenými proti svahu, seděla skupinka mužů sehnutých nad zmačkaným kusem papíru. List byl posetý rýžovitými písmenky a značkami a jemnými zvlněnými čarami. Damon se unaveně usmál a zaposlouchal se. Kromě hovoru se v přístřešku nic neozývalo. Ať už se člověk ocitl kdekoli a v jakékoli chvíli, v Arbele, Agincourtu nebo u potoka Antietam, válka se vždy rozpadne na skupinky mužů, kteří se někde uprostřed špíny krčí nad mapou a tiše se radí. Vzpomněl si na statek u Brigny, na ničivou kulometnou palbu a panující vedro. Ale tihle muži, kteří seděli kolem, urazili ostrým pochodem nějakých sedmdesát kilometrů nejkrutější zemí, jakou kdy spatřil, dokud v prudkém mrazu nenašli tenhle nehostinný koutek; více než čtyřiadvacet hodin už nejedli nic teplého. Byl nejtepleji oblečený voják v místnosti a přesto byl promrzlý na kost.

Lin Co-chan hovořil tichým naléhavým hlasem. Na jeho úzké, unavené tváři se rýsovala ohromná agilní ústa a těžké černé obočí ŕ la Groucho Marx, které se při řeči zvláštně pohybovalo; oči mu nervózně těkaly. Měl na sobě prostou vojenskou uniformu bez hodnostního označení. Feng Po-čou ho poslouchal v tureckém sedu, nehybný jako buddhistická soška. Když položil otázku, Lin prstem klikatě přejel po mapě. Feng přikývl a stařec se skřítkovským obličejem, kterému říkali Lao Kchou, starý pes, cosi chraplavě zamumlal; přes nos a tvář se mu táhla jizva, která v mrazu zmodrala. Damon soustředěně naslouchal, až ho z námahy bolela hlava, ale začal chápat – anebo mu to tak alespoň připadalo. Fengův oddíl měl simulovat útok na Wu-tchaj z východu, přitáhnout na sebe palbu, odpoutat se a vylákat japonskou jednotku ven z města do údolního oblouku Jen-tche. Ve stanovené chvíli měl Lin napadnout vesnici s hlavním vojem ze severozápadu, zničit oslabenou posádku, přejít Sianskou železnici čtyři míle pod městem a vydat se k severozápadu k Tchung-jen-tcho. Cosi v tom smyslu. Ale písek v soukolí představovala japonská jednotka, která postupovala k Wu-tchaj od jihu…

„Kchun nan,“ řekl ostře Feng a Damon bezděky přikývl. Nepochybně to bylo těžké, o tom není sporu. Znělo to šíleně – měli jen sto dvacet vojáků a scházely jim těžké zbraně. Ale každopádně se tvářili, že to zkusí.

Lin začal mluvit ještě naléhavěji. Nezvedl hlas, ale jeho výraz říkal vše. Damon zachytil podstatná jména: zdravotnický materiál, léky, munice. Byla to ohromná a vzácná příležitost, dokud se sem nedostane nepřátelská jednotka a akci nepřekáží. Feng nic neřekl, jen si odplivl na tvrdou jílovou podlahu. Úloha, kterou mu přisoudili, ho zjevně netěšila a Damon přesně věděl, z čeho má strach: z té chvíle, kdy bude muset přerušit kontakt a vyrazit poklusem vzhůru po jednom z těch strašlivě obnažených svahů, krytý jen dvěma vysoce nespolehlivými samopaly. Fengův pohled utkvěl na Damonovi a ten se odvrátil. Ve válce je vždycky všechno stejné, monotónně a krutě stejné: jeden muž říká druhému, že ta výprava je důležitá, že má dobré, ne-li skvělé vyhlídky a tak dále, zatímco podřízený netečně naslouchá a uvědomuje si, že k té akci dojde, že k ní možná musí dojít, ale stále chabě doufá, že ji možná odloží, zruší, zapomenou. Třeba přijde lavina nebo zemětřesení, potopa nebo ničivá vlna. Ale ničivé vlny se v hloubce provincie Šan-si nevyskytují: Žluté moře je vzdálené přes šest set kilometrů a střecha světa nedaleko…

Stáhl si boty, promnul chodidla, převlékl si ponožky z levé nohy na pravou a znovu se obul. No dobrá. Plány a operace. Bitva.

V tomhle světě není nic zadarmo a nikdo to neví lépe než tihle čínští partyzáni dřepící v zešeřelé jeskyni v horách Černého tygra. Pochodoval s nimi dvanáct dní, zastavoval u zpustošených, poničených vesnic, jedl prosnou kaši ze společné železné pánve a spal schoulený na tvrdém jílu; každé dvě hodiny museli měnit pozice, aby muži vzdálení od ohně nezmrzli. Věděl už, co je to za lidi.

Ale vydávat se do bitvy ne kvůli zničení nepřátelské polní síly anebo obsazení důležitých kót, ale pro získání zdravotnického materiálu…

Zamnul si ruce. Myšlenky se mu rozletěly a z melodického houpavého proudu mandarínštiny už nezachycoval ani jednotlivá slova. Naproti němu seděl opřený o stěnu mladý voják jménem Pchej Sien, štíhlý chlapec s hladkou, kulatou tváří, psal patronou do hlíny a neslyšně pohyboval rty jako dítě. Damon sledoval, jak špička náboje rýsuje znaky. Člověk. Rýže. Země. Nebe. Žena. A pak váhavě: Vrat nám naše řeky a hory.

Damon se podíval doprava a střetl se s pohledem muže s vystouplými lícními kostmi a úzkýma vodnatýma očima. Na Číňana byl dosti statný a vypadal jako aleutský lovec. Damon zapomněl, jak se ten člověk jmenuje. Muž se zazubil a kývl hlavou; Damon mu posunek oplatil. Eskymák s sebou měl francouzskou pušku Lebel z dob světové války. Rozbitá komora byla s neuvěřitelnou péčí ovázaná pruhy juty. Původní řemen se přetrhl nebo ztratil a nový vlastník jej nahradil japonským řemenem ze světležluté kůže. Jak ta zbraň proboha skončila tady, v držení partyzána v Šan-si? Pocházela z Tonkinu, z francouzského vyslanectví v Tiencinu nebo od Japonců? Jaký by asi pověděla příběh…

Eskymák sledoval linii Damonova pohledu, poklepal na dlouhou štíhlou pažbu a znovu se usmál. Damon nikde neviděl žádné střelivo, na opasku ani přes ramena.

„Kolik?“ zeptal se čínsky. „Kolik máte patron?“

„Dvanáct,“ řekl Eskymák. Hrdě se poplácal po kapse od kalhot a Damon uslyšel tichý cinkot nábojnic. Měl je v kapse volně, bez pásu. To znamenalo, že musel lebelku nabíjet po jednom – jako u Shilohu v dobách občanské války. A až těch dvanáct střel vypálí…

Feng vstal. Měl japonské náramkové hodinky, na které byl velmi pyšný. Nosil je na britský způsob, na spodní straně zápěstí; natáhl paži a spolu s Lin Co-chanem zkontroloval čas. Podle všeho bylo vše dohodnuto. Po dvou závěrečných otázkách se Feng upravil – jednání, jež v potrhané špinavé blůze a čepici se štítkem, která se podobala železničářské, nedávalo příliš smysl – a pronesl: „Cui-chou šeng-li.“ Tomu Damon rozuměl. Pro konečné vítězství. Lin heslo zopakoval, ale také bez úsměvu. Potřásli si rukama a Feng vyšel do větru. Chvíli nato zaslechli zvuky odcházející jednotky.

Lin se podíval na Damona a pohnul obočím, ale pak se rozhovořil k Lao Kchouovi a dvěma mladším mužům. Damon se přiměl pozorně poslouchat a snažil se zachytit tento děsivě neuchopitelný jazyk, v němž se každá slabika podobá šesti jiným a intonační tóny člověka přivádějí k zoufalství. V krátkém čase, který měl před nástupem k dispozici, se podle svých sil připravil a vyhledával rozhovory s každým, s obchodníky, dělníky i vojáky, ale stěží se dokázal dorozumět a to ho dráždilo. Ale Pchej, kterému bylo asi jednadvacet, se teprve učil psát svůj vlastní jazyk a Eskymák byl zcela negramotný. Znovu si je oba prohlédl. Eskymák mu nabídl polovinu sušenky siao-pching; přijal ji a začal metodicky žvýkat. Patrona místo pera, rozbitá lebelka a kus čínského sucharu, říkal si v duchu. Damone, jsi hodně daleko od domova.

Působit jako vojenský pozorovatel mu přineslo zvláštní, spíše nepříjemnou zkušenost. Měl dojem, jako kdyby ho někdo zdvihl a on kopal kolem sebe, ale nemohl dosáhnout na zem – anebo jako kdyby ho někdo úplně nahého hodil na ohromnou zahradní slavnost plnou neznámých lidí, kteří se k vám sice chovají velmi laskavě a zdvořile, ale přesto si dobře uvědomují, že jste nahý. Blížila se chvíle, kdy měl pozorovat první zásah proti Japoncům. Cítil neklid, scházelo mu hlubší vědomí účelnosti pohlcující příkrov povinností a úkolů. Nebyl na tuhle práci dělaný. Massengale by to zvládl, hodí se na to skvěle, právě tohle mu vyhovuje – sedět a sledovat, jak se události rozvíjejí, pozorovat krizi a protitah, pronášet výstižné poznámky a nacházet důvtipné analogie… Jenže Massengale by si nikdy nevybral tuhle jednotku.

Když si ho plukovník Metcalfe zavolal a popsal mu tento úkol, Damon pocítil úžas. Byl plný zmatku, ale srdce mu poskočilo vzrušením. Čína! Všechny dávné sny z mládí se mu se hřmotem vrátily. Dobrodružné výpravy v pouštních bouřích, nefritové paláce, zastřené postavy bušící do ohromných měděných gongů –

„Ale ano, pane,“ odpověděl. „Velmi rád bych jel. Jen si nejsem jistý, zda na to mám kvalifikaci. Vůbec neumím čínsky a nemám žádné zkušenosti s rozvědkou. Kapitán MacLure z G-3 má –“

„Ne,“ suše ho přerušil plukovník Metcalfe. „Chci vás.“

„Ano, pane.“

Metcalfe se opřel a složil ruce v týle. Měl mohutnou postavu, přeražený nos a nad ušima kadeře rusých vlasů.

„Chci muže z linie. Prý máte tuhý kořínek,“ dodal. „Prý si udáváte vlastní tempo, všechny předejdete a druhý den jste znovu jak rybka. Je to pravda?“

„No,“ Damon se na chvilku odmlčel, „vlastně ano, plukovníku.“

„Skvěle. Právě to potřebuju. Člověka, který všechno sežvýká a ještě si jde přidat. Pokud jde o mě, já se bez těch načinčaných lingvistů obejdu.“

Monk Metcalfe proslul jako excentrik. Absolvoval Harvard, kde byl členem spolku Fí beta kapa, a vynikl ve Francii jako člen Bullardova štábu. Pak všechny oficíry ze „staré armády“ ohromil a znechutil žádostí o práci u rozvědky v době, kdy se na tuto sekci pohlíželo jako na skladiště neschopných a bláznivých. Ale Metcalfe přinesl změny. Řídil práce na Abd-el-Krimově válce proti Francouzům a Španělům v Maroku, sledoval řecko-turecký konflikt a pobýval v Šanghaji, když Čankajšek v roce 1927 rozdrtil Dělnickou armádu. Plynně hovořil osmi jazyky a dokázal se domluvit jedenácti dalšími, jeho články a analýzy pro Pěchotní magazín byly chloubou i trnem v oku celé armádě, hrál na hoboj, věděl o Asii třikrát víc než kdokoli na světě a neustále se hádal s Washingtonem.

„Chci, abyste odjel na sever,“ procedil mezi zuby, jimiž svíral vyhaslou cigaretu. „Podíváte se, co tam provádějí.“

„Míníte armádu Tu-pej, plukovníku, Mandžuskou…“

„Ne. Ještě dál.“

Damon zamrkal: „To myslíte… partyzány?“

„Jo.“ Veliteli se zablýsklo v očích. „Co je na partyzánech špatného?“

Damon se mimoděk usmál. „Pokud vím, tak nic, pane. Akorát že –“

„Bojují s Japonci, ne?“ A než mohl kapitán něco odpovědět, plukovník pokračoval: „Vsaďte vlastní tetičku, že ano. Narozdíl od celého šlechetného Kuomintangu.“ Se zhoupnutím vstal, strčil si ruce do kapes a začal rázovat sem a tam. „V tváři lev, leč v srdci laň,“ zarecitoval rytmicky. „V tváři – lev – leč v srdci – laň… Kdo to řekl, Damone?“

„Nevím, pane.“

„Skvěle! Kdybyste to věděl, tak vás odtud vyhodím. Už mám po krk učenců, dělá se mi špatně z filologů, kteří dokážou přeložit Chaucera do urdštiny, ale mají strach i po cestě na latrínu. Ukažte mi důstojníka, který dokáže totéž, co vojín, a dokáže to nadvakrát. A pak do třetice. Pro boha živého ukažte mi důstojníka, který uvažuje jako prostý voják!“

Damon došel k závěru, že Metcalfe na toto zvolání nečeká odpověď, a měl pravdu. „Povídá se, že uvažujete otevřeně,“ pokračoval a vrhl na kapitána podezřívavý pohled. „Nebudu se vás ptát, jestli to tak je… každý tupec tvrdí, že uvažuje otevřeně. Calvin Coolidge by to klidně prohlásil. A Savonarola taky.“ Zlostně se zatahal za kštici. „Ale vy už jste si prošel řádkou problémů, dost dlouhou na to, abych věřil, že to tak opravdu je. Myslíte si to taky?“

„Problémů jsem měl dost, plukovníku.“

Metcalfe se chraplavě zasmál a přejel si klouby rukou pod nosem.

„Dobře vím, že v departmentu po vás všichni jedou jak slepice po flusu.“ Opět začal rázovat a broukal si cosi, co Damonovi připomínalo suitu ze Šeherezády. „Až na pěšáky,“ zamumlal po chvíli a zvedl oči k odlupujícímu se stropu. „Až na ty chudáky, co opravdu táhnou do boje…“

Sehnul se a skrčil za stolem tak rychle, až sebou Damon trhl; vytrhl zásuvku, vytáhl z ní naditou obálku a dvě brožurky a hodil je na stůl. „Tohle všechno se naučte nazpaměť. Rozumíte? Nazpaměť.“

„Ano, pane.“

„Nemáte zas až tolik času. Počkejte, taky budete potřebovat těchhle pět tisíc fenů.“ Z knihovničky u stěny vytáhl ještě malý tlustý slovník v modré vazbě a přihodil ho na stůl. Ztěžka dosedl na židli a sledoval kapitána, jak si strká knihy a složky pod paži. „Damone.“

„Ano, plukovníku?“

Metcalfe se najednou tvářil vážně a střízlivě.

„Damone, v těch končinách vedou velmi odlišnou válku, zcela nový druh. A vyhrávají…“ Zatahal se za vlasy. „Nemají ani děravý nočník – a přitom vyhrávají! Sice ne všude… ale tu a tam ano. Připoutali na sebe pět japonských divizí. Pokud se mým zprávám dá alespoň z poloviny věřit, tak to je jedna z nejdůležitějších věcí, k jakým ve vedení války v tomto století došlo.“ Zašklebil se, vystrčil čelist jako žralok, znovu vstal a plácl dlaněmi do stolu. „Způsob a důvod, Damone! Způsob a důvod…“

A tak si vyzvedl dva páry polních bot, rozchodil je a promastil, vyšťoural ten nejlehčí spací pytel, jaký se dal najít, a kabát lemovaný ovčí vlnou. Koupil si mosaznou konvičku na vaření vody, našel svoji starou jídelní soupravu a skládací plátěné umyvadlo. Zašel na ozdravovnu a nafasoval jód, chinin, vizmut, opiovou tinkturu, aspirin a cívku náplasti. Vysedával do noci nad knížkami a učil se místní jména, národy, zvyky a záplavu znaků, které donekonečna přepisoval, dokud je neměl vyryté do stěn mozku. Odjíždí do Číny. Odjíždí na druhý konec světa a musí se připravit…

Rozhodl se bez Tommy.

„Ale Same…“ Chvíli na něj hleděla s otevřenou pusou a pak prudce zavrtěla hlavou. „Ty žertuješ,“ zakoktala. „Ty prostě žertuješ…“

„Ne,“ odpověděl. „Je to pravda.“

„Čína! Vždyť tě přece za šest měsíců čeká změna posádky! Můžeme konečně odejít z téhle špinavé, prašivé parní lázně. Můžeme se vrátit domů!“

Rozpačitě zašoupal nohama a zamumlal: „No… můžeš se vrátit do Států, pokud chceš.“

„Takhle se mnou nemluv!“ zakřičela. „Je to hrubé a odporné…“ Právě se vrátila z nákupů na tržišti v Quiapu a blůza z jemného tkaniva jí na několika místech přilínala k ramenům a k prsům. „To sis o to zažádal?“

„Ne. Metcalfe se mě zeptal, jestli bych jel.“

„Ten idiot…“

„Není idiot.“

Drsně, chraplavě se zasmála. „Ale kdepak, jistěže není… je to jen další nepochopený hrdina. Tak jako ty.“

„Tommy, poslyš –“

„Ty už jsi souhlasil. Tys mu řekl, že pojedeš.“ Přikývl. „Jen tak! Vůbec tě nenapadlo, co bude se mnou, s dětmi… Čína,“ procedila mezi zuby. „Jako kdyby to na Filipínách nebylo dost šílené… Co uděláme s Donnym?“

„S Donnym?“

„Ano, s Donnym. Už jsme o tom mluvili mnohokrát. Anebo ses jenom tvářil, že posloucháš? Ta škola v Baguiu je fraška, nepřipraví ho tam na studium. Potřebuje rok dva ve slušné přípravné škole někde ve Státech. Víš to stejně dobře jako já…“

„Můžeš ho přece vzít domů –“

„To je k smíchu!“ Najednou se prudce otočila, dala ruce v bok a zadívala se mu do očí. „Tobě se prostě chce jet, co? Kvůli tomu dobrodružství. Není to tak?“

„Ne,“ odpověděl skoro bez zaváhání, „samozřejmě že ne. Poslyš, nebude to žádný piknik…“

Ale ta krátká odmlka ho zradila. Přistoupila k němu s planoucíma očima a nahrbená; vypadala zpoceně, vyzáblé a nehezky. Na okamžik si pomyslel: To není ona, je nemocná, to je tím vedrem.

„Máme teď novou písničku,“ sykla s pronikavým pohledem. „Víš jakou? Jmenuje se ,A co já?’ Přesně tak… já! Tobě možná přináší neskonalou slast pobíhat mezi pagodami, zatímco já se potím tady v té díře. Ale dost!“ zakřičela. „Dost! Už toho mám po krk…“

„Miláčku,“ napomenul ji, „Josefína je v –“

„Skvěle! Jen ať si to poslechne! Jen ať si poslechne tu historku o americkém vojákovi na prázdninách –“

„To nejsou žádné prá –“

„…jak se potuluje po té ubohé a páchnoucí zemi, zatímco celý zbytek světa – tím myslím ty pitomce a tupče, co mají trochu rozumu – se snaží něčeho dosáhnout… Ne!“ vykřikla v záchvatu zoufalství a vzteku. „Už mám po krk toho sobeckého šílenství! Končím s tím!“

Chytil ji za ramena a pomalu, rytmicky s ní začal cloumat.

„Tohle náhodou není legrace,“ říkal se zaťatými zuby, „a já si od toho žádnou zábavu neslibuju. Jdu do oblastí, kam se ještě skoro nikdo nevydal… Jdu tam, protože to možná bude nejdůležitější věc, kterou za celý život vykonám. Někdo to udělat musí, a já pitomec si namlouvám, že to zvládnu lip než většina ostatních… A teď se koukej uklidnit, Tommy.“

Zírala na něj s očima vypoulenýma hrůzou.

„Kam jdeš?“ hlesla.

„Na sever. Do Šan-si.“

„Ale to jsou rudí… To jsou hrdlořezové a banditi, chátra. Joe Cullen tvrdí, že povraždili celé –“

„Joe Cullen nikdy nebyl dál než míli na sever od Chan-kchou.“

„Zabijou tě,“ rozplakala se tiše. „Zabijou tě, jen aby dostali tvoje oblečení a papíry…“

„Možná ano… Ale myslím, že to neudělají.“

Ještě na něj chvíli hleděla, pak zvedla ruku a se vzteklým zoufalstvím jí máchla. „Same, proboha… já už to nevydržím! Já to prostě nevydržím!“

„Tommy, poslouchej mě –“

„Ne!“

„Poslouchej mě –“

„Ne… já nevydržím, co ty jim dovolíš, aby s tebou provedli!“ Vytrhla se mu z objetí a utekla do ložnice.

Stál nehnutě, mírně se potil, ruce mu visely podél těla a hleděl za ní. Josefína v kuchyni něco krájela na prkénku, ostrý nůž odskakoval od tvrdého dřeva, a zpívala si přitom La Palomu.

Usmířili se – alespoň zčásti. Když ho šla v Cavite spolu s Metcalfovými a pár známými vyprovodit, chovala se optimisticky a vyrovnaně, jako správná manželka vojáka, ale když ho políbila a on vykročil k letadlu, usmála se na něj s nekonečným smutkem. Je sobec, zrazuje ji i děti. Opravdu? Nepřipadalo mu to tak, ale s bolestí v srdci si uvědomil, že jejich vztah se navždycky změní.

Cesta mu zabrala celé týdny. Občas si říkal, že asi k cíli nikdy nedojde: projížděl hlemýždím tempem napříč Čínou a opatrným severozápadním obloukem se vyhýbal postupujícím Japoncům. Skoro ho rozmačkali ve vlaku do Čchin-kchiangu a další dav uprchlíků ho obklopoval při cestě na polorozpadlém, hrozivě sípajícím parníku do Chuaj-ningu. Spolu s perským obchodníkem a s pilotem na volné noze odněkud z Ohia se svezl v pravěkém chandleru, kterému scházela střecha, řízeném nervózním drobným Číňanem, který se prohlašoval za korespondenta nějakých novin z Nankingu, ale chováním se podezřele podobal dezertérovi, projevoval riskantní neznalost motorů a trpěl skoro sebevražednou krátkozrakostí. V Kchuej-čou si zajistil transport na vozíku a pak na tvrdohlavém poníkovi, který často bez zjevného důvodu trucoval jako koza. Nakonec šel pěšky. Měl dojem, jako kdyby se propadal do minulosti, jako kdyby sjížděl po řetězci bolestného mechanického vývoje lidstva a vracel se k základům.

Když nakonec v doprovodu svého průvodce a dvou studentů z Chan-kchou dorazil do Liu-sienu a uviděl, jak se k němu blíží voják v modré uniformě vojína, připadalo mu zcela náležité, že přišel pěšky. Je přece pěšák…

V jeskyni panovalo ticho. Lin Co-chan seděl na vyhaslé a pobořené pícce z kamenů, zkoumal mapu, něco si broukal a pohupoval se. Když zachytil Damonův pohled, usmál se.

„Uvidíme,“ pronesl bezvadnou francouzštinou. „Co si myslíte o mém bitevním plánu, C’an Cane?“

Damon se zvedl, posadil se vedle něj a pár minut hovořili. Ano, pochopil věc správně: cílem bylo zmocnit se zdravotnického materiálu přivezeného před pár dny. Loupežná výprava. Ukázal na průsmyk dvě nebo tři míle pod Wu-tchaj.

„Proč nepřepadnete podpůrnou jednotku tady?“

Lin se usmál: „Na to jsou příliš silní.“

„Ale…,“ pečlivě volil slova, „…to je nejúčinnější způsob, jak vyhrát válku: zničit nepřátelské síly v poli.“

„Clausewitz,“ přikývl Lin a zahýbal obočím. „Je to jeden ze způsobů… velmi dobrý způsob. Kéž bychom to tak mohli udělat. Ale pochopte, že v našem konkrétním případě je důležitější získat ten materiál. Nedokážete si představit, jak moc ho potřebujeme.“

Damon mlčel. Za šest týdnů strávených mezi tábory, provizorními špitály a rozstřílenými městy si udělal představu dosti přesnou. Znovu ukázal na mapu.

„Co když vojsko dorazí dřív, než si myslíte?“

„Pak útok ukončíme. Ale naše zprávy jsou velmi příznivé.“

„Co když je posádka ve Wu-tchaj silnější, než si myslíte?“

„To je také nepravděpodobné.“

„Ale co když se ten rolník mýlil?“

Lin potřásl rameny: „Pak by k nám přišel někdo jiný s odlišnou zprávou. Ale to se nestalo.“ Odmlčel se. „Lidé jsou naše oči i uši, C’an Cane. Tvoří naši rozvědku, naše ubytovny, naši komunikační síť, naše zdravotníky. A občas dokonce zajistí mobilní rezervy.“

„To asi dokážou zatraceně rychle běhat,“ zamumlal Damon anglicky. Lin anglicky neuměl, ale nejspíš smysl repliky uhádl, protože se usmál a dvakrát zahýbal obočím.

„Co když se kapitánu Feng Po-čouovi nepodaří Japonce vylákat?“ trval na svém Damon.

„Pak se vzdáme celé operace. Zaútočíme jen tehdy, pokud si budeme jisti svou silou.“ S trochou pedanterie prohlásil: „Nikdy se nepouštějte do ztracené bitvy, C’an Cane, v tom tkví podstata partyzánské války.“

„Ale co když se boj prostě změní ve ztracenou bitvu, plukovníku?“

„Pak se rozptýlíme.“

„Rozptýlíte?“

Lin roztáhl své úzké kostnaté prsty.

„Rozejdeme se, rozplyneme. Neexistuje žádná síla. A pak se znovu sejdeme v Tcheng-ši. To je všechno naplánováno. Máme podrobný plán ústupu pro všechny alternativy. To je klíčová složka.“

Jako způsob, jak vést válku, to je šílené, říkal si Damon; je to blouznivá, zaostalá strategie. Ale zdá se, že funguje… Znovu položil prst na mapu. „Co když ta podpůrná jednotka zahrnuje jezdecký oddíl a dostanou vás dřív, než operaci ukončíte?“

„Tak ji přerušíme a rozptýlíme se.“

„Chápu.“ Damon se odmlčel a pozoroval svého partnera. „Ale zkusme si – jen na zkoušku – představit, že ten japonský velitel je velmi, velmi chytrý. Dejme tomu, že sice vyrazí, ale oddíl má rozkazy sledovat kapitána Fenga pouze po průsmyk a pak se klusem vrátit, právě ve chvíli, kdy zahajujete útok?“

Lin zvolna odpověděl: „To by od něj bylo velmi chytré. Opravdu mazané.“

„Ano. A co když pak oddíl přicházející z Čang-sienu přelstí všechny vaše stopaře a hlídky a dorazí sem ve stejnou dobu?“

Linův obličej se napjal a ztuhl.

„Pak své životy vydáme draho a zemřeme jako muži.“ Jeho pohled padl na chlapce, který dál pilně psal na uhlazenou hliněnou podlahu. „Musíte nás pochopit, C’an Cane. Naše taktika je taktikou slabých. Japonci mají dělostřelectvo, mají letadla, tanky a neomezený přísun munice. My máme jen pár starých pušek a svoje nohy. A lid.“ V očích se mu zablýsklo. „Ale na ničem jiném nakonec nezáleží. Určitě jste četl Vojnu a mír, že?“ Damon kývl. „Vzpomínáte si na tu scénu, když Kutuzov zjistí, že Francouzi dál postupují směrem na Moskvu? Vzpomínáte si, jak padne na kolena a děkuje Bohu? To je přesně ono,“ pokračoval svou podivně melodickou francouzštinou. „Jen ať sem přijdou, třeba všichni. Jen ať se vydají co nejhlouběji do klidného, tmavého oceánu Šan-si, Chu-nanu a Chu-pej. Brzy zapadnou pod hladinu, kde nebudou moci dýchat… Ale my ano, C’an Cane. Lid je naší nadějí a oporou, je vodou, v níž plavou partyzáni – a ve které se cizinec utopí.“

Dovnitř vešel voják a rychle cosi řekl Linovi, který přikývl. „Teď musíme čekat,“ oznámil Damonovi a začal nesmírně pečlivě skládat potrhanou mapu. Posadil se ke zdi, přitáhl nohy k tělu a objal kolena pažemi. Usmál se na Američana a povzdechl si. „To je ta nejtěžší část. Čekání… Bylo by hezké mít oheň, viďte?“

„Ano,“ přitakal Damon. Hezké… Byl by to hotový ráj. Přejel očima po mužích natěsnaných v jeskyni. Dva spali, několik dalších si čistilo zbraně, další potichu rozmlouvali. Několik vojáků mu pohled vrátilo s oním rozzářeným, zaujatým výrazem, který mu u Číňanů připadal typický. Nepozoroval žádné reptání ani malomyslnost, nedocházelo k sebemenšímu porušování subordinace. Otřásl jím neovladatelný záchvěv. Soustředěně se uvolnil, nahrbil ramena a zakomíhal rukama a krkem. Měl neblahé tušení. Chystaná akce mu připadala zbytečná, hazardní, plná léček a absurdních, dětinských strategických postupů. Tam dole ve vsi se nacházel oddíl špičkově vybavených vojáků, disciplinovaných příslušníků tvrdé, agresivní armády, kterou ještě nikdo neporazil a která se dokázala pohybovat v této rozlehlé a bezútěšné krajině. Když se ho generál Kchung Čun-šo tehdy v Čeng-te zeptal, co chce vidět, pohotově odpověděl, že chce zblízka sledovat partyzánské operace, zvláště případy extrémní pohyblivosti při prudkých útocích. Ale teď měl za sebou šest týdnů a sedm set kilometrů a na odvážné kousky už neměl chuť. Není mu dvaadvacet, je mu devětatřicet; je unavený, má hlad a stále se plně nezotavil z náporu úplavice, ale nejvíc ho trýznila ta neúprosná zima, která mu každý den pronikala hlouběji do vnitřností a prostupovala jeho vůli i schopnost jasného myšlení.

Lin Co-chan ho pozoroval klidným, bedlivým, avšak laskavým pohledem. Aby skryl své podráždění, otázal se: „Kde jste se naučil tak dobře francouzsky, plukovníku?“

Lin se usmál: „Protože žiji obklopen nevzdělanými rolníky?“

Damon mu úsměv oplatil, ale dodal: „Já jsem kluk z farmy, plukovníku. Prostě mi to připadá neobvyklé.“

Lin se nahlas zasmál: „Ach ano, je to neobvyklé, dokonce mimořádně neobvyklé!“ Opřel se o stěnu a zavřel oči. „Ne, já byl jedním z vyvolených. Štěstí mi přálo. Měl jsem vládnout.“ Jeho široké rty se mírně zkřivily. „Měl jsem tucty chův a učitelů, dostalo se mi skvělého vzdělání. Můj otec byl bohatý a neštítil se násilí. Ano,“ přikývl; skoro se zdálo, že spí. „Bohatý a násilnický. A o mně to platilo ještě víc. Byl jsem tuchünem velké oblasti, v šestadvaceti mě jmenovali generálem. Aniž bych se o to nějak zasloužil. Velel jsem dvanácti tisícům mužů a stovky tisíc dalších se mě bály jako morové rány. Je to opojný pocit, když lidé přibíhají a vrhají se před vámi na kolena, když tlučou čelem o zem. Připadáte si jako bůh na zemi…“ Odmlčel se, jako kdyby hledal správná slova. „A ty možnosti! Stal se ze mne milovník rozkoší. Tenhle svět nabízí spoustu rozkoší a já neviděl důvodu, proč si nedopřát všechny. Bral jsem si z pokladny provincie všechno, co jsem potřeboval – a já toho potřeboval hodně, C’an Cane. Proč ne? Když máte všechno na dosah ruky, překvapilo by vás, kolik věcí potřebujete.

Především jsem miloval pompu a okázalost. Projevoval jsem větší marnivost, než je běžné. Vlastnil jsem dvacet čtyři uniforem v různých odstínech, modrou, švestkovou, bílou a zelenou, s pracně vyšívanými epoletami, s drahými opasky a přezkami a s řadami vyznamenání, která zářila jako hvězdy. Prostě jsem se vyšňořil. Měl jsem vlastní osobní stráže a ty měly také různé uniformy. Velmi hezké – spojovalo se v nich to nejlepší z pruského a britského střihu. Stačilo moje jediné slovo a tato elitní jednotka srazila paty.

Dalším stupněm byly ženy. Měl jsem úžasný harém. Obávám se, C’an Cane, že znáte opojnost toho, když velíte mužům, ale už jste někdy cítil to mnohem pronikavější, mnohem omamnější vzrušení z toho, když vlastníte kurtizánu, která žije na této zemi výlučně proto, aby splnila každý váš nápad a ukojila každou vaši touhu ještě dřív, než vyvstane? A když se tím smysly unaví, nastoupí ještě více povznášející slast z toho, když vezmete mladé děvče, neposkvrněnou pannu, která leží zděšená a roztřesená a je vám vydána na milost. Je to jakési hrůzné opilství složené z chtíče, špinavosti a násilí – můžete se v něm koupat jako v ohromném bahnitém jezeře. Toužil jsem stále po dalších. Měl jsem… říkejme jim vyslanci, jejichž povinností bylo pročesávat provincii a vyhledávat pro mě ty nejkrásnější, nejmladší a nejpovolnější dívky, koupit je, když to bude možné, anebo je prostě unést, pokud nebude jiná cesta… Můj hlad stále narůstal, ještě jsem se ani pořádně nezvedl z jedné plačící, zoufalé bytosti, a už jsem se dusil zuřivou touhou po další a další a další. Chtíč se stal chtíčem pro chtíč, živil se sáni sebou jako kambodžský had, který požírá vlastní ocas.“

Lin si povzdechl a přejel si rukou po tváři. „Samozřejmě jsem se čas od času pokoušel zaměstnat jinými věcmi. Například mě začalo zajímat státnictví. Státnictví: toho výrazu s oblibou používáme, když chceme mluvit o touze po politické moci. Já moc měl, ale chtěl jsem víc. Kdo by v.podobné situaci nechtěl? Byl jsem bohatý, mladý, pyšný a ambiciózní. Co si přát víc? Začal jsem intrikovat. Tehdy to dělali všichni; v té době velcí vojevůdci řídili svoje záležitosti odvážnou rukou. Dokonce ani evropské mocnosti a vaše vlastní vláda, C’an Cane, se neváhaly pustit do této fascinující hry a já věděl, že v ní uspěju lépe než většina ostatních. Například jsem uzavřel spojenectví s Cao Fan-ťingem proti Čen Si-teovi, pak jsem Caa v pravou chvíli opustil a spojil se s dalším malicherným potentátem, Kchang Ši-maem, spřízněnou duší – měl rád víno a mladé dívky. Společně jsme intrikovali, znásilňovali a plundrovali, jak se nám ráčilo. Jako kdybyste měl povolení spáchat libovolný zločin v kteroukoli chvíli a pro jakýkoli účel…

Ale dopustil jsem se chyb. Co chcete jiného od vznětlivého, svéhlavého mladíka, který postrádá veškerou rozvážnost a projevuje pánovitou lhostejnost k utrpení i smrti – zvláště utrpení a smrti vojáků, jimž velí? Moje znalosti strategie a taktiky byly velmi povrchní, zdánlivé. Jistě, byl jsem statečný, řítil jsem se v čele své oslnivé osobní pruské stráže a podstupoval riziko, ale jednalo se o statečnost člověka, který si necení života, svého ani cizího… Přemýšlel jste o sobě, C’an Cane? Myslím o sobě jakožto o vojákovi?“

Damon zaváhal.

„Nejspíš ne dost.“

Lin se kradmo pousmál: „To znamená, že ano. Jste velmi neobvyklý americký důstojník. Nepodobáte se těm náfukům v Šanghaji anebo na vyslanectví v Pekingu. Čímž se samozřejmě vysvětluje, proč jste tady s námi, s divochy. Nicméně jste profesionální voják…“ Narovnal se. „Ve vás i ve mně je kousek touhy zemřít. Je to tak. Možná proto nás vojenský život tak vzrušuje. Skýtá tolik výtečných a barvitých příležitostí… Ale pak je v naší duši i druhá část, která chce být lepší, chce milovat, odpouštět, dosáhnout vznešenosti a klidu. Tato část ve mně byla v té době skoro mrtvá. Skoro. Občas mnou projel záchvěv nejistoty, strachu, ne-li zoufalství, ale já ho zahnal. A proč ne? Vždycky tu bylo východisko, něco, čím se zabavit. Pokud jsem při čelním útoku na nepřátelské opevnění obětoval příliš mnoho vojáků, nijak zvlášť na tom nezáleželo. K čertu, jsou to jen chasníci, ne? Jako vy, C’an Cane. Vždycky jsem jich měl zásobu. Co na tom, že se snažili skrýt a uniknout, co na tom, že mnohé z nich museli k mým důstojníkům dopravit se svázanýma rukama a nohama?“ Ostře se na Damona zadíval. „Předpokládám, že už jste viděl jednotky dobrovolníků Kuomintangu, C’an Cane?“

Vojenský pozorovatel přikývl. Nedaleko Chan-jangu ho minul oddíl mladých mužů v železech a obklopený ozbrojenými strážemi směřoval ke kasárnám. Váhavě se zeptal důstojníka, který skupině velel, co to je za lidi, zda zločinci nebo dezertéři. „Rekruti,“ odpověděl důstojník se ztuhlým úsměvem. Damon sledoval, jak oddíl odchází.

„,Tak jako nepoužiješ dobré železo na hřebík, tak nepoužiješ dobrého muže na vojáka,’“ zamumlal Lin Co-chan. „Staré čínské přísloví. Máme jich tisíce. Jediná obtíž tkví v tom, že jen díky těmhle sprostým hřebíkům nám nespadne střecha na naše pyšné hlavy… Ale o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Náramně jsem si užíval. A tato činnost také skýtá ohromné potěšení: vydáte hrdelním hlasem úsečný, drsný rozkaz a ten zástup ozbrojených mužů, váš majetek, ozdoba vaší vlastní duše, vyrazí jako obrovské zvíře podrobené vaší vůli. Už jste asi něco podobného prožil, C’an Cane, nemám pravdu?“

Damon chvíli mlčel.

„Ano,“ odpověděl nakonec. „Znám ten pocit.“

„Já se ho nemohl nabažit. Krev se mi dostávala do varu, můj dech se zrychloval. Lidská masa jako ozvěna mé vůle – jak skvostný pocit! Na můj povel zaječely polnice, vojsko vyrazilo do útoku a já mohl svým prvotřídním německým dalekohledem pozorovat pobíhající a klopýtající postavičky. Když některý voják padl, sklouzl jsem pohledem k jinému. A pak, v klíčový okamžik, když hradby povolily a palba utichla, jsem nasadil koni ostruhy, v doprovodu tělesné stráže vjel dovnitř a hnal před sebou chudáky obránce v hrůze. Odvracel jsem při jízdě zrak od zraněných a umírajících, kteří sténali všude kolem. Co mi je po nich? Já přece zvítězil! O to mi šlo a na ničem dalším nezáleželo. Zabrali jsme město a pak přišlo největší opojení – vstup do dobyté pevnosti. Podobala se těm buclatým vyděšeným pannám, jen byla tisíckrát větší.“

Zvedl svoji zbraň – samopal Thompson – vysunul zásobník na dvacet nábojů, vytáhl z kapsy hadřík a začal čistit přední komoru, jako kdyby cítil potřebu zaměstnat své prsty. Zbraň očividně čištění nepotřebovala.

„Dar americké vlády,“ poznamenal. „Prostřednictvím Kuomintangu.“ Unaveně se usmál. „Až mi pro něj dojde munice, bude mi to moc líto. Ani jednou se nezasekl.“ Chvíli hleděl ven z jeskyně do údolí, na tmavý svah hory. „Ale pak přišla zima a sníh a válečná tažení ustala. Přepadla mne malátnost a nespokojenost, pouštěl jsem se do zbytečných a zkázonosných hádek s podřízenými a se služebnictvem. Zkázonosných pro ně, ne pro mě, chápete. Rozdílel jsem tresty jako Kublajchán. A začal jsem zkoušet i další neřesti. Měl jsem k dispozici tolik času, tolik bohatství a cítil jsem tak ohromný hlad…“

Odmlčel se a zdlouha, pomalu si povzdechl. Znělo to jako mnohem výmluvnější přiznání než slova, která následovala. „Začal jsem kouřit opium.“ Nervózně přejel prsty po hlavni a ztišil hlas. „Vstoupil jsem do onoho tíživého, melancholického světa, kde se nakonec nezvratně stanete bohem, bohem všech bohů, který pluje na duhovém oblaku světla a moudrosti…“

Odkašlal si a odložil zbraň. „Ale pak se oblak rozplyne. Sklouznete pod slastný proud duhy, potápíte se stále rychleji a nakonec, promrzlý a opuštěný, zapadnete do nejtemnější hrůzy a rozbijete se o dlažbu holé, rozechvělé trýzně. Ztěžka se zvednete a ženete se zpět – ale teď už to je běh, ne hledání. Vystrašený běh.“ Stáhl rty. „Každá neřest si vyžádá svou cenu a odplata, kterou si vezme opium, je ze všech nejvyšší. Ztratil jsem na váze, ovládla mne otupělost – anebo naopak divoká horečka, když po mě natáhla ruce ta strašlivá, mrazivá bolest. Táhl jsem to takhle poměrně dlouho a střídal těžkopádnou prázdnotu se zuřivou činorodostí. Byl jsem vydán napospas svým touhám. Kolo se otočilo: byl jsem teď zajatcem, chasníkem, kterého přitáhli svázaného na rukou i na nohou a odsoudili k smrti. A nechtěl jsem si to přiznat…

Ale pak se stala zvláštní věc, velmi zvláštní věc. Dodnes přesně nevím, proč jsem takhle zareagoval. Byl to pouhý okamžik, ale dodnes ho vidím jasně jako krystal. Jednou večer jsem šel do divadla a o přestávce ke mně přistoupil sluha se zprávou, že moje matka umírá. Okamžitě jsem se za ní vydal. Byla nemocná už delší dobu, trpěla rakovinou, ale když jsem k ní přijel, její vzhled mě vyděsil. Bývala překrásná, lidé jí vzdávali hold pro její důvtip a vybroušený vkus, a teď tu ležela jako otrhaný strašák a šedivou kůží jí prosvítala lebka. Snažil jsem se o něčem mluvit, o drobnostech, v zoufalství jsem dokonce přivedl řeč na to, že se uzdraví a že se spolu vydáme na cesty. Posunkem ruky mě zarazila. ,Synku,’ řekla, ,kdybych si mohla prodloužit život tím, že zvednu tuhle paži, raději bych ji nechala ležet.’ Cítil jsem hrůzu; nikdy jsem z ničích úst neslyšel něco tak příšerného, a tohle byla moje matka! Prosil jsem ji, ať to vezme zpět, žadonil jsem, křečovitě jsem se rozplakal, ale ona jen ležela, usmívala se na mě nepředstavitelně smutným a unaveným úsměvem a mumlala: ,Neboj se, Line.’ Tohle mi říkávala, když jsem byl malý…

Zemřela těsně před rozedněním. Vstal jsem, nasedl do auta a přikázal řidiči, aby mě odvezl domů. Přestal jsem plakat, ale nebyl jsem ani omámený, ani ospalý. Cítil jsem nesmírnou bdělost, moje smysly ostře vnímaly perlově šedý rozbřesk, který se nad horami mísil s růžovou, a zelené rýžové výhonky na zrcadlové ploše políček. Podobalo se to okamžiku před bitvou, oné posvátné i profánní barvitosti, která se vám propálí až do samého jádra vědomí. Jistě ten pocit znáte…“

Vytrhl se ze zamyšlení. „Nuže, vracel jsem se do své vily a prožíval bouři ostrých, skoro bolestných dojmů. Uvědomoval jsem si, že se mi v těle znovu probouzí opiové zvíře. V tu chvíli jsem si ale všiml děvčátka, které leželo nahé na hromadě hnoje. Není to neobvyklý výjev. Určitě jste v téhle ohromné, bezcitné a zmučené zemi tu a tam spatřil něco podobného – děvčátko opuštěné nejchudšími chudáky, pohozené uprostřed noci na hnůj, neboť pro ně není na světě místa, není pro ni naděje v té nekonečné, ohromující chudobě, představuje jen další hladová ústa, která chtějí oloupit břicha ostatních stažená hladem –“

Zarazil se. Damon na něj pohlédl a zjistil, že obličej partyzánského vůdce vyzařuje nesmírnou tvrdost.

„Nebylo důvodu, proč by mě ta scéna měla oslovit,“ dodal po chvíli. „Podobných případů jsem viděl tisíce. Ale toto dítě se stále hýbalo, bezmocně natahovalo ručičky a nožičky, kroutilo v agónii hlavou a snažilo se zadržet zbývající jiskérku života. Na kupě odpadu se hýbalo neposkvrněné a krásné bělostné tělíčko a vpálilo se mi do vědomí jako roztavené železo… Došlo k čemusi jedinečnému. Asi po čtvrt minutě jsem v srdci znenadání pocítil omračující bolest, bodnutí, jako kdyby mi někdo vrazil dýku přímo do hrudi a zakroutil s ní. Schoulil jsem se a zalapal po dechu, snažil jsem se zavolat o pomoc, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit zvuk, který by nezanikl v plynulém vrnění motoru. Dostal jsem infarkt, prudký a osudný záchvat. Říkal jsem si, že za několik minut zemřu. Je konec s intrikami, konec s bitvami, s konkubínami, pannami i opiem, konec s luxusem a svrchovanou mocí. Bylo to strašné. Za několik okamžiků, několik prchavých okamžiků, zaniknu. Zemřu v rozkvětu sil.“

Zdálky zazněla dutá rána a pak další; v ozvěnách se valily údolím. Vojáci zvedli hlavy a zneklidněli.

„Pětasedmdesátka,“ poznamenal Damon.

„Ano. Krupp. To je jejich oblíbená metoda, jak se ohlásit.“ Lin Co-chan se zasmušile usmál. „Palba místo navštívenky. Těžko si představit větší plýtvání, ale jim to zvyšuje sebevědomí. Nejspíš bychom jim v tom neměli bránit.“ A klidně pokračoval: „Můj pobočník a řidič na předním sedadle oddělený skleněnou stěnou nic z toho nespatřil; vůbec ho nenapadlo se obrátit. A můj doprovod, který jel za mnou, si také ničeho zvláštního nevšiml: mysleli si, že jsem se prostě pro něco sehnul anebo že mne přemohla dřímota. Já byl přitom ochrnutý, lapal jsem po dechu a každý nádech mi připadal jak rána železnou tyčí. Bezmocně jsem sklouzával do černého víru bolesti, v jehož středu se nacházelo podivné tvrdé ticho a tato myšlenka: Jste jeden a tentýž. Ty a to opuštěné dítě prostých lidí jste jeden a tentýž. Myslel sis, že jste na hony vzdálení, ale to je lež a teď se s tím musíš vyrovnat. Právě teď. To dítě bylo odhozeno mezi odpadky ještě dřív, než mohlo okusit života, a tys měl to štěstí, pokud tomu tak chceš říkat, žes okusil všech plodů tohoto světa do sytosti a k přesycení. Ale přes všechno tvé bohatství, lstivost a drahé rozkoše jste jeden a tentýž: ona umírá a ty umíráš. A tak jste zajedno – v životě a ve smrti. Ta myšlenka kroužila kolem, jasná jako naleštěný štít, a já se od ní v agónii odvracel. Chtěl jsem vykřiknout, zaječet a volat o pomoc, ale vycházel ze mne jen chrapot a já ochable mával rukama jako to opuštěné děvčátko…“

Lin se tiše uchechtl a zahýbal obočím. „Samozřejmě to nebyl žádný osudný infarkt. Dokonce to vůbec nebyl infarkt. Později jsem zjistil, že to byla obyčejná stržená kýla, i když tenhle triviální úraz vás na chvíli přinutí věřit, že máte jen krůček do hrobu. Takže jsem neumřel, znovu jsem byl mladý a poměrné zdravý. Ale všechno se změnilo. Toho okamžiku jsem se už nedokázal zbavit. Proč to děvčátko a ne já? Proč já a ne to děvčátko? Tahle myšlenka mi dál zněla hlavou jako nějaké přihlouplé mumlání, šílené a nevyvratitelné zároveň. Nedokázal jsem se ho zbavit, nedokázal jsem myslet na nic jiného. Byl jsem posedlý. Odložil jsem meč, vzdal se svého pavilonu žen a začal číst. Dostalo se mi dobrého vzdělání: měli mě v péči němečtí doktoři a ruské guvernantky, plynule jsem hovořil čtyřmi jazyky. Zavřel jsem se do své překrásné pracovny s vyhlídkou na údolí Jü-ce a pustil se do čtení. Četl jsem všechno. Ne jak je to obvyklé, pro zábavu nebo kvůli rozptýlení. Chtěl jsem se poučit. Plútarchos, Rousseau, Adam Smith, Descartes, Marx, Thoreau moje touha po poznání nebrala konce. Znáte ten pocit, C’an Cane? Znáte hlad po vědění tak zoufalý, že se vzdáte jídla i spánku a nemůžete se dočkat rozbřesku, abyste mohl pokračovat?“ Damon přikývl. „Já tuhle horečku prožil. Vědění pro mne bylo důležitější než sám život.“

Z údolí se opět ozvalo přerušované, jako by obřadné hřmění pětasedmdesátky.

„A tak jsem četl a četl a po šesti měsících mě přemohlo vyčerpání, ale dospěl jsem k určitým závěrům. Pokud nějaký systém mohl vytvořit mě – arogantního, sobeckého a zkaženého mladého vraha a banditu – jako ideál, k němuž je třeba se přiblížit, pak je ten systém chybný; je to svět lačnosti, korupce, protekce, zničujících daní a otevřené, zkázonosné neúcty k lidským právům. Bylo to vlastně docela jednoduché, nebylo třeba toho přečíst tolik: byl jsem prohnilý. Ale také jsem představoval výtvor své společnosti – stejně jako otroci, kterým jsem tak velkopansky rozkazoval, a stejně jako to opuštěné děvčátko.“

Povzdechl si a našpulil rty. „Pak přišla ta obtížná fáze. Do té doby bylo všechno vzrušující, otevíraly se mi nové světy. Teď nastaly problémy. Musel jsem zcela změnit svůj život, jednat podle této nově získané moudrosti a poznání; musel jsem se rozhodnout k určitému konání a z tohoto rozhodnutí neslevit. Podařilo se mi to. Zbavil jsem se své oslnivé osobní stráže, svým ženám jsem udělil penze a podle svých možností se o ně postaral, skoncoval jsem s vojenskými nájezdy a politickými intrikami.“ Znovu si povzdechl a dlouhými tenkými prsty si přejel po obličeji. „Ale to všechno bylo poměrně snadné. Horší to bylo s opiem… Ale i to jsem zvládl. Zbavil jsem se té touhy. Odcestoval jsem na britské lodi do Melbourne, a když jsem se vrátil, byl jsem vyléčen.“ Obrátil se a zahleděl se na Američana; oči mu potemněly vzpomínkami. „Nemáte tušení, co to znamená. Nemáte nejmenšího tušení.“

„Roku 1918 jsem se v Angers bez jakékoli pomoci zbavil závislosti na morfiu,“ tiše opáčil Damon.

Lin se usmál: „V tom případě máte velmi dobrou představu. Ano,“ přikývl. „Pak jsem se vydal na cesty. Do Francie a do Německa. Ale ne pro zábavu. Studoval jsem a četl, docházel jsem na Sorbonnu, vedl jsem hovory s profesory, vojáky, politiky i zemědělci. A všechno, co jsem spatřil, jsem v duchu spojoval s Čínou. I přes všechno své bláznovství, přes svoji tvrdohlavost, pošetilost a aroganci jsem totiž i tehdy miloval Čínu. Víc, než jsem sám tušil. Pomalu a nezadržitelně jsem dospěl k následujícímu závěru: Kuomintang selhal. Je to podobné, jako kdyby váš George Washington umřel roku 1781 a Hamilton, velmi sobecký Hamilton s početnou a lačnou rodinou, se chopil vlády, popravil všechny vaše Painy a Jeffersony a znovu zavedl britské daně a vojenskou okupaci, které vyvolaly vaši válku za nezávislost. Čankajšek se neobrátil kupředu, nýbrž zpět: hlavním heslem dne je nesmírná korupce a útlak prostého lidu. Viděl jste to sám. Moje volba byla tedy jasná…

Ale obtížná!“ Zasmál se a mezi rty mu zasvítila řada krátkých rovných zubů. „Ta vaše bible! Nemáte tušení, jak je pro člověka z Východu zvláštní. Ale některé pasáže jsou nesmírně dojemné. Zvlášť často vzpomínám na to místo, kdy k Ježíši přiběhne mladý muž a zeptá se ho, co má činit, aby získal věčný život. Ježíš mu odpoví: ,Prodej vše, co máš, peníze rozdej chudým a pojď a následuj mne.’ A pak bible o tom mladíkovi říká: ,Když to uslyšel, byl smutný a odešel zachmuřen, neboť měl veliké jmění.’ Já měl také velké jmění – možná větší než ten Ježíšův mladík. Ale všechno jsem prodal a peníze rozdal chudým.“ Rozhodil rukama. „A teď jsem tady.“ Znovu se tiše zasmál. „Ale musím přiznat, že žádný poklad v nebi nečekám.“

 

* * * * *

 

Odpolední slunce změkčovalo hroty a strže modročerné hory, která se nad nimi tyčila. Vál ostrý vítr. Damon ležel na břiše, mnul si ruce a mžikal; oči ho pálily mrazem a opuštěná vesnice v údolí se mu mlžila, jako kdyby ležela pod vodou. Dal bych sto dolarů za šálek horké kávy, pomyslel si zachmuřeně. Stovku na ruku. Cítil nepotlačitelnou potřebu vymočit se, i když si ulevil před necelou půlhodinou, a čelisti se mu horečnatě třásly. Už dvě hodiny pomalu postupovali k vesnici a teď se ocitli v širokém oblouku vzdáleném asi sto padesát metrů. Vojákovi, který ležel pět metrů před Damonem, visela na zádech ohromná šavle, jejíž čepel se třpytila ve sluneční záři.

Wu-tchaj. Nějakých osm devět poničených obydlí nahloučených kolem velkého stavení s modrou břidlicovou střechou, v němž se nacházel zbytek japonské posádky. Damon se podíval na hodinky; scházely necelé tři minuty. Pokud vše půjde podle plánu. Ale jak by mohlo něco jít podle plánu s těmito otrhanými vojáky, s pravěkými zbraněmi, nedostatkem teplého jídla a pod nápory větru? Bože můj, snad by to i šlo bez toho větru –

Zpoza rohu nejbližšího stavení se vynořil voják s plochou přílbou a pláštěm v barvě hořčice pečlivě zapnutým na knoflíky. Pohyboval se rozvážným, volným krokem strážní hlídky. Byl nevysoký, podsaditý a na pušce přehozené přes rameno měl nasazený bajonet. Damon cítil, jak vtahuje hlavu mezi ramena, ale hlídka přejela po svahu pohledem bez zájmu. Voják zívl, poplácal se po ramenou, opřel se o zeď a začal si metodicky čistit nos. Nepřítel. Promrzlý mladík daleko od domova, který brzy zemře. Damon si vzpomněl na ty dva německé chlapce před statkem v Brigny onoho parného červencového rána před mnoha lety. Teď se znovu schovává a pozoruje – na druhém konci světa. Podíval se na Lin Co-chana, který se krčil za ohromným balvanem ve vzdálenosti asi deset metrů, ale výraz v obličeji partyzánského vůdce byl naprosto neproniknutelný.

Eskymák, který ležel vedle, ztuhl. Damon sledoval směr jeho pohledu a spatřil dvě postavy, které se blížily po silnici z jihu, dvě staré ženy sehnuté pod ohromným nákladem dříví. Japonská hlídka je uviděla, odlepila se ode zdi, zavolala cosi a zamávala rukou, aby si pospíšily. Ženy se přikolébaly k vojákovi a jedna z nich cosi tenkým, skřípavým hlasem odpověděla. Voják znovu něco zakřičel a drsně se rozchechtal. Ženy teď stály těsně u něj. Strážný nejspíš něco zahlédl nebo pojal podezření, protože levou rukou hmátl po zbrani, ale příliš pozdě. Zablýskl se nůž a zazněl krátký, ostrý výkřik. Voják ztuhl a pak se nahrbil; všechny tři postavy se shlukly v jakémsi rychlém a krutém objetí. Okamžik nato Japonec ležel na silnici. První partyzán mu sebral pušku, druhý mu odepínal nábojový pás; pak bleskově zmizeli mezi dvěma domy napravo od japonské posádky.

V téže chvíli zvedl Lin ruku, asi deset mužů vyskočilo a naprosto neslyšně se rozeběhlo z kopce. Z opačné strany se vyřítila druhá skupinka, hrnula se přes kameny a rozdělila se, aby se k budově s modrou střechou dostala z obou stran. Ozval se výkřik, dva výstřely z pušky a pak suchý štěkot kulometu Nambu – drnčivější a vyšší zvuk, než jaký vydává browning. Damon se znovu podíval na Lina; touha vyrazit s ostatními byla skoro nepřekonatelná. Nambu se zarazil a znovu zahájil palbu; střelba přešla v náhlé prskání, jako když se přepaluje tuk. Lin zvedl ruku a po svahu se rozeběhl zbytek skupiny. Partyzáni se rozestoupili po pravé straně budovy; Damonovi připadalo, že Lin zmizel v uličce mezi dvěma kůlnami, které partyzáni dříve používali. Podíval se na Eskymáka a Pchej Siena, kteří mu byli přiděleni jako tělesná stráž. Nedbali o něj; oči měli přilepené na protáhlé modré budově, která v podvečerním slunci vypadala větší než obvykle. Postavy se míhaly jako stíny. Z protějšího okna se zablýsklo a ozval se praskavý štěkot kulometu. Přemístili ho, tedy pokud měli jen jeden. Pokud měli dva…

U spodního okraje zdi, pod mrkajícím okem kulometu, se kdosi plížil. Nehybně ulehl a vypadal jako hromádka hadrů, ale pak se náhle zvedla paže, uvnitř se zábleskem jasně oranžového ohně vybuchl granát a nambu ztichl. Zazněla dutá rána od dalšího granátu a pak znovu. Postava proskočila oknem, následována dvěma dalšími, a palba z pušek postupně odumřela v zoufalé, neškodné praskání.

Dostali je. Oni je dostali. Přesně jak to Lin předpověděl. Zásada překvapení, zásada úspornosti sil, zásada jednoduchosti. Takhle by to Lin samozřejmě nevyjádřil.

„Odpověď zní: taktická nadřazenost,“ prohlásil svou precizní a melodickou francouzštinou o den dříve. „Problém tkví v tom, jak taktické nadřazenosti dosáhnout. Nějaká možnost tu vždy je.“

„Co tím míníte – vždy?“ dotázal se Damon.

Lin se usmál a zahýbal obočím.

„Pečlivá příprava, trpělivost, odpoutání pozornosti, uskok, klamný manévr, jakákoli lest, která zabere –“

„Jakákoli?“

„Jakákoli. Ale především klamný manévr. Říkáme tomu zásada předstíraného útoku na východě, zatímco útočíme na západ. A jakmile je útok zahájen, je potřeba neochabujícího odhodlání. Pokud všechno tohle uděláte, pokud najdete nejslabší místo v těle nepřítele a vymezíte klíčový prvek, pak nad ním v dané chvíli dosáhnete taktické nadřazenosti, i když třeba má celkovou strategickou výhodu…“

Pchej, který seděl vedle Damona, vstal.

„Zvítězili jsme, C’an Cane,“ pronesl jasným, průzračným hlasem. „Zvítězili jsme!“

Znenadání se chlapec otočil, dopadl na tvář a sjel po kameni. Damon uslyšel lusknutí výstřelu z pušky. Do tváře ho uhodily úlomky kamení a odražená střela pisklavě zazpívala. Obrátil hlavu a sevřelo se mu srdce. Po stráni k nim přibíhalo asi sedm Japonců v přílbách; dlouhé pušky se jim v soumraku leskly. Odkud se sem dostali? Vzduchem zabzučel další výstřel. Uhodil Eskymáka do ramene a zakřičel: „Č’iang taj!“ a pak anglicky: „Tamhle! Tamhle jsou!“

Eskymák, který se chystal pomoci Pchejovi, se obrátil, chladně zvedl zbraň a vypálil. Jeden z Japonců klopýtl a upadl. Ostatní dusali dál; ve večerním světle bobtnali jako podsadití obři. Damon se natáhl pro Pchejovu pušku, ale kolem hlavy mu proletěla kulka a přikrčil se. Eskymák, aniž by ve tváři pohnul jediným svalem, vtiskl do komory další náboj, natáhl a vystřelil. Damon zvedl hlavu. Nikde nikdo. Šli k zemi. Pitomci. Bleskovým útokem je mohli dostat. Od skály se odrazila další kulka a zasypala je úlomky kamení. Eskymák znovu vystřelil a hledal v kapse další náboj. Damon si vzpomněl na všechny ty nábojové pásy pro lebelky, které viděl v osmnáctém roce, vzpomínal na bedny s municí, springfieldky a granáty, na ohromné zásoby od Bar-le-Duc po Sancerre a zasténal. Japonci se na ně za chvíli vyřítí. Vytáhl z pouzdra pistoli a křečovitým cuknutím ji odjistil. Divoce se rozhlédl a pomyslel si: Měl jsem tohle zapotřebí? Opravdu jsem tohle měl zapotřebí? Mohl jsem se naučit tu jejich zatracenou potřeštěnou taktiku, aniž bych se pouštěl do téhle šílené – Eskymák znovu vystřelil a vytáhl z kapsy další náboj. Neměli žádné krytí až po ten kus skály nějakých čtyřicet padesát metrů od nich. Patrola za chvíli vstane a vyřítí se na ně – a Japonci zajatce neberou. To věděl jistě. Přitiskl se k okraji mělkého dolíku a odhadoval svoje šance. Byla už skoro tma a okraje skal se měkce slévaly, ale když se ohlédl, připadalo mu, že tu je jasno jako v poledne na poušti. Eskymákovi zbývalo nějakých pět šest nábojů. Za pár minut mu dojde střelivo a útočící jednotka se na ně vrhne. Nejspíš tak –

Japonci vstali jako na povel a rozeběhli se k nim; pušky se jim v rukou komíhaly jako kosy. Zvedl pistoli a vystřelil, ale v témž okamžiku uslyšel hluboký, ohlušující rachot. Samopal. Jeden z Japonců se roztančil v piruetách a padl k zemi, pak další; ostatní se rozeběhli. Samopal je sledoval a dostihl je.

Ohlédl se a spatřil Lin Co-chana, jak se s několika dalšími krčí v úkrytu a v krátkých dávkách pálí. Vyskočil a rozeběhl se; nejbližší Japonec od něj ležel necelých pětadvacet metrů. Sehnul se, odepnul vojákovi opasek s koženými sumkami s náboji a připjal si ho přes vlastní. Pak zvedl pušku Arisaka.

„C’an Cane, nezranili vás?“

Zavrtěl hlavou a zeptal se: „Odkud se sem dostali?“

Lin potřásl rameny: „Museli na tuhle stranu vyslat hlídku ve stejné době, kdy se hlavní skupina vydala za Fengem. Nečekaná změna. Válka je plná nečekaných změn.“

„To jo,“ zamumlal Damon. Třásl se a lapal po dechu. Přehodil si pušku přes rameno.

Lin ho pozoroval a ušklíbl se.

„C’an Cane –“

„Vy ji chcete, že?“ odpověděl Damon vzpurné. „Další zbraň. O to vám jde, co? Beru si ji já.“

Lin přešlápl a zašklebil se na způsob Groucha Marxe.

„To je neslučitelné s vaším postavením vojenského pozorovatele.“

„Máte úplnou pravdu.“

Přiběhli k Pchejovi. Chlapec byl mrtvý; kulka mu proletěla hlavou těsně nad ušima. Damon zíral na hladkou a kulatou tvář. Hoch měl zavřené oči, mírně špulil rty a vypadal, jako kdyby se usmíval. Jako kdyby cítil rozmarnou radost z toho, že unikl mrazivé zimě, nedostatku jídla a téhle nekonečné válce, kterou nikdy nikdo nevyhlásil. „Je tak mladý,“ zamumlal polohlasem Damon a při té myšlence mu přeběhl mráz po zádech. Bylo to poprvé, co si něco podobného pomyslel o vojákovi zabitém v boji.

V sídle japonské posádky vládl chvat; partyzáni přenášeli bedny se zdravotnickým materiálem a ovazovali je lany. Dva muži vynesli kulomet Nambu. S těžkou hlavní chlazenou vzduchem a zvláštním nakloněným násypníkem přiléhajícím k zadní části nábojové komory vypadal dost zlověstně. Ráže šest a půl milimetru a člověk se nemusí starat o pásy anebo chyby při nabíjení – stačí jen vhazovat do násypníku sady s pěti patronami. Tihle Japonci jsou zatraceně prohnaní. Ještě se potil při vzpomínce na ten útok. Teď si vojáci ke své skromné osobní výstroji naloží na ramena tenhle zdravotní materiál a ukořistěné zbraně, do kopce a z kopce…

Vešel na velitelské stanoviště. Mezi rozbitým nábytkem a rozházenými papíry se pod stoly a židlemi povalovalo několik mrtvol. V rohu se cosi pohnulo; přistoupil k hromádce těl a zarazil se. Zarputilý starý důstojník, kterému říkali Lao Kchou, ležel nehybně a tvář měl zbrocenou potem. Pod zády a pod hýžděmi se mu tvořily temné kaluže krve.

Damon odvrátil zrak a znovu vyšel ven do mrazivé noci. Cítil obrovské odcizení, čirou zbytečnost; neustále roztahoval a zatínal ruce. Jakýsi rolník ve vestě z ovčí kůže a lněných kalhotách, kterého Damon viděl poprvé, hovořil s Lin Co-chanem, který se strohým výrazem naslouchal. Pak něco rychle sdělil dvěma důstojníkům a vydal rozkaz: „Cou pa! Odchod!“ Všude kolem se začaly rozléhat hlasy: „Cou pa! Cou pa!“

„Co se děje, plukovníku?“ zeptal se Damon.

Lin se na něj podíval, jako kdyby zapomněl na jeho existenci.

„Japonci, pouhých pět li odtud. Musíme se rychle přemístit.“ Vešel dovnitř a vydal povel. Vojáci vyběhli ven a začali se řadit se svým nákladem. Damon následoval Lina dovnitř. Velitel poklekl k Lao Kchouovi a na něco se ho ptal.

„Mej ju pan fa,“ zamumlal stařec, aniž by skoro pohnul rty. „Mej ju fa-cu…“

Damon zachytil známý obrat a otázal se: „Co je nemožné?“

Lin na něj vrhl bezvýrazný pohled. V tváři se mu nepohnul ani sval a stroze ucedil: „Nic.“

„Co nemůžete udělat? To mu nemůžete vyrobit nosítka?“ Lin neodpověděl. Zvenku doléhalo klinkání a kroky jednotky, která se dávala do pohybu. Damon se na plukovníka soustředěně zadíval. „Přece ho tady nehodláte nechat!“

„Jděte ven a zaujměte svoje místo, C’an Cane,“ odsekl Lin.

„Cože? Proboha poslyšte –“

Lin vstal. „Fu tsun ming ling!“ procedil mezi zuby a dodal francouzsky: „Poslouchejte mé rozkazy. Jděte!“

Tak dobrá. Narovnal se, zasalutoval, odpověděl: „Ano, pane,“ obrátil se a vyšel ven. Konec voje ho už rychle míjel; zahlédl Eskymáka, kývl na něj a zařadil se. Nabral omamný rytmus pochodu. Když zahnuli přes koleje na západ, uslyšel výstřel, tlumené prasknutí, které znělo jak rána do nafouknutého pytlíku, dětská hra. „Ježíšikriste,“ zamumlal. „Můj bože. Tahle špinavá, odporná válka…“

Pochodovali rychlostí, která v něm budila úžas. Skoro vybíhali do svahu, jenž se zařezával mezi ramena skal. Obličej se mu zalil potem, lapal po dechu a bodalo ho v boku. Pak chytil druhý dech. Vystupovali na horu Wu-tchaj po úzké stezce, která vedla kolem balvanů velkých jako tele. Vesnice v údolí už zmizela ve tmě jako hračka, která se potopila na dno jezírka.

„Jak je to daleko?“ zeptal se kdosi před ním. „Jak je daleko do Pa-süe?“ Jiný hlas odpověděl: „Čtyřicet sedm li.“

Pustil se s námahou do výpočtu. Měl mozek vyčerpaný hladem, zimou a tělesnou námahou; myšlení mu zadrhávalo jako zbraň, jejíž olej ztuhl mrazem. Jedno li představovalo půl kilometru… čtyřicet sedm děleno dvěma je dvacet tři a půl… skoro čtyřiadvacet kilometrů. Ale o den dřív už ušli padesát tři li a dnes odpoledne čtrnáct, když zaujímali bojové postavení… to dělá dohromady 114 li… neboli děleno dvěma… šedesát dva… ne, padesát sedm kilometrů… Ale to byl jen Pa-süe… pokud se chtějí dostat do bezpečí, musí dorazit do Tchung-jen-tcho… to vše rychlostí pět a půl kilometru za hodinu, přes vrchy a kopce.

Dostali se na hřeben, asi osm set metrů šli po něm a pak sestoupili po točité cestě poseté kamením, které jim podkluzovalo pod nohama. Jednou spadl, sklouzl po boku a ucítil suché pálení ve stehně. Vzepřel se na jedno koleno. Kdosi ho vzal pod paží a pomáhal mu postavit se. Podíval se na svého samaritána, ale tu tvář neznal. Zamumlal: „Díky, kamaráde“ a znovu vyrazil. Začal polohlasem klít. Japonská puška ho tížila na rameni, hranaté sumky s náboji ho tloukly do boků na každém kroku. Proč si je proboha bral? I v tomto ostrém vzduchu řemen zvláštně voněl – plísní, zašlou mosazí a rybinou. Proč rybinou?

Zaostával. Jedna za druhou ho míjely otrhané postavy v bizarních uniformách a plátěných střevících obtížené nákladem. Partyzáni vydechovali suše a ostře. Vytřeštěně na ně zíral. Nedokázal tomu uvěřit: ohledně fyzické zdatnosti byl vždycky pedant, v Beylissu a na Luzonu si vysloužil pověst nepřekonatelného chodce, a teď se ocitl skoro na konci voje a hrozilo, že se začne opožďovat. On, Sam Damon, se začne opožďovat…

Přešli vyschlé říční koryto, z něhož se zvedla oblaka dusivého prachu; cítil ho na zubech i v krku. Znovu vystoupali po svahu a dostali se na kopeček, na kterém dříve stálo nějaké obydlí nebo svatyně. Kdosi vydal rozkaz; klesli na kolena anebo se opřeli o kameny. Damon se posadil a pomalu natáhl nohy. Stehna se mu třásla a ozývalo se dávné zranění. Napil se z čutory a cítil se hůř, než kdyby dál žíznil. Teď už jsou jistě v bezpečí, teď už si jistě mohou odpočinout. Posadit se na kámen a zdřímnout si.

Přišel Lin; za uchem mu vyčuhovala hlaveň thompsona. Shýbl se ke svým dvěma důstojníkům a rychle jim něco říkal.

„Aj-la!“ vykřikl jeden z nich. „Ž’-pen kchuej-tcha ma-tchi…“ Damon se vyčerpaně pousmál. Ve všech jazycích se kleje stejně. Japonci byli nepochybně zkurvysynu ať se na to člověk podívá jakkoli…

Porada rychle skončila. Důstojníci vstali a znovu zazněl děsivý rozkaz: „Tsou pa!“

Nevěřil svým uším. Odpočívali tři, možná čtyři minuty. Snažil se udržet klidný hlas a zeptal se: „Co se děje?“

Lin se zastavil přímo před ním.

„Máme špatné zprávy, C’an Cane. Od Chung-čou přijíždí japonské jezdectvo. Teď si musíme opravdu pospíšit…“

Damon ho pozoroval, jak vyčleňuje lehkou zadní stráž, a pak se znovu zařadil. Pochod pokračoval ještě rychleji než předtím. Spolkl dva aspiriny a nabídl Eskymákovi, který lék zdvořile, ale jasně odmítl. Přešli horu a pak další. Naprosto ztratil ponětí o posloupnosti událostí a obrazů. Kdesi se nacházela úzká soutěska, kde mu ve větru zmrzl pot na obličeji; kdesi se táhla klikatá cesta nad roklí, ve které hučela řeka, a šplíchající kapky ho bodaly do rukou a do tváří; kdesi – a ten děsivý pohled v něm na okamžik vybudil záchvat úpěnlivé snahy – ho minul voják, jehož chodidla vydávala podivně plácavý zvuk, a když se podíval, zjistil, že voják pochoduje v sandálech z korku a gumy.

Břitké ostří trýzně už polevilo. Nohy měl naprosto znecitlivěla. Zvedaly se a našlapovaly jako cizí končetiny, zatímco jeho vlastní nohy končily v oblaku bolesti, který obklopoval jeho pravé stehno. Píchalo ho v ledvinách, hlava se mu motala únavou. Pochodoval v křivém předklonu, ruce měl přitisknuté k bokům a tupě zíral na zem. Snil o vodě, o říčkách a pramíncích, o potocích s travnatými břehy a klidných jezerech, o písčitých pouštích, kde by mohl celé hodiny ležet, roztažený pod vysokými lenivě nakloněnými palmami… Pak si uvědomil, že se znovu začíná opožďovat, zahnal ty zrádné myšlenky a se zanícením začátečníka se soustředil na to, aby udržel to divoké tempo i v nočním mrazu a stoupal krok za krokem ve zběsilém náporu vůle…

Stoupali po nepříjemně strmé římse, dokud nedošli na nejvyšší hřeben. Vítr je zleva bodal do tváří, od východu prosvítal měsíc a kolem se tyčily hory jako majestátní namodralé moře. Splývali po samotném vrcholku světa, po střeše vesmíru, povzneseni nad špinavou strázeň lidstva; pochodovali mezi horami staršími než čas, staršími než vášeň a strach, staršími než bohové… Ohlédl se. Uviděl Eskymáka, Lina a dva stopaře – Damon věděl, že se zpožďuje jen ze zdvořilosti. Kromě něj nikdo nezaostával, nikdo nezpomalil vyčerpáním. Šedesát osm mužů během šestnácti hodin odpochodovalo šedesát kilometrů a vybojovalo bitvu – a nikdo nepadl vysílením. Nikdo. Vzpomněl si na strašlivý pochod do Soissons ve větru a v dešti, který trval den a noc. Nesl tehdy něčí pušku – Fergusonovu? Ne, Clayovu. Ale vojáci se potýkali s únavou, ztráceli síly. Ne mnoho, ale někteří ano. Ovšem tohle byl delší a tvrdší pochod, vykonaný muži v naprosto nevyhovujícím oděvu a s prázdnými žaludky. Nohy se mu pletly a skoro omdléval vyčerpáním; obrátil zrak k tančící pustině hvězd a k srpku měsíce a pocítil povznesení, jaké nepoznal už léta. Jak to dokázali? Jak to proboha dokázali? Do jednoho! Bylo to neuvěřitelné. Byli hladoví, otrhaní, s nedostatečnou výzbrojí – ale měli cosi, co všem ostatním jednotkám, které poznal, scházelo. Měli vnitřní oheň…

 

* * * * *

 

Když k němu v Tchung-jen-tcho přišel Lin, Damon si při světle lampy zrovna něco chvatně zapisoval do deníku. Partyzánský vůdce zahýbal obočím.

„Stále ještě vzhůru, C’an Cane?“ Pohodil hlavou směrem k vyhřáté pícce, u níž se choulily čtyři spící postavy. „To už v hostinci nebylo místo?“

„Ne, já…“ Po epizodě ve Wu-tchaj si ve velitelově přítomnosti stále připadal nesvůj. „Chtěl jsem si všechno poznamenat v co největší úplnosti…“

Lin rozhodil rukama: „Ach ano, literární život.“ Posadil se proti kapitánovi. „Třeba nás zvěčníte v alexandrinech.“

„Zasloužili byste si to…“ Zanícení v jeho hlase ho samotného překvapilo; usmál se, aby ho skryl. „Uvědomujete si, co vaše jednotka vlastně dokázala? Uvědomujete si, že ani jediný voják neztratil tempo? Jen jsem si to zapisoval. Uvědomujete si, jak to je jedinečné – po takovémhle pochodu?“

Lin jen přikývl: „Jsem vojákem od mládí, ale tohle je nová armáda. Nový svět.“

„Jak to můžou dokázat, plukovníku? Co jim dává takovou vytrvalost, takovou neuvěřitelnou sílu?“

„Naděje.“ Partyzánský vůdce se jemně usmál. „Naděje a hrdost. Naděje, že se zrodí nová Čína, Čína zbavená cizích armád a cizího vlivu, zbavená hladu, nevzdělanosti a bídy; a hrdost pramenící z rovnosti.“ Podíval se Damonovi zpříma do očí. „Totéž už prohlašovali mnozí, mnoho zemí, mnoho vůdců. Ale my to žijeme.“ Pohodil hlavou k vyčerpaným spáčům u pícky. „Oni vědí, že někdo musí vést a ostatní následovat, ale také vědí, že vedení je závazek, ne kastovní znak. Jsme jedinou armádou, v níž důstojníci žijí stejně jako mužstvo. Vedení se tu zakládá na úctě a na prokázaných schopnostech, na ničem jiném.“

Damon zvolna přikývl. Vzpomněl si na Jarreyla, na Townsenda v Hardee, na Merricka a Benoit-Guesclina. Ano, je to armáda bez kast a privilegií, armáda oproštěná od té hrozivé průrvy nenávisti, zášti a pohrdání, armáda bez trestních táborů. Jak neuvěřitelná představa…

„Když po mužích chcete, aby obětovali život anebo přetrpěli mnoho těžkého, pak mají právo vědět, ve jménu jakého cíle se tato oběť požaduje,“ tiše pronesl Lin. „Mají právo, aby se s nimi zacházelo jako s lidmi, se vší úctou, která jim náleží, se vší úctou, která náleží jejich nezničitelným duším…“ Zarazil se; výraz jeho obličeje byl znenadání strohý a nepřístupný. Oči mu v čadivém oranžovém světle primitivní olejové lampy zářily. Chvíli panovalo ticho. Oba muži se na sebe dívali.

„Plukovníku, chci se vám omluvit,“ zamumlal Damon, „že… že jsem zpochybnil vaše rozkazy u Wu-tchaj:“

Lin sklopil oči.

„Já bych se měl omluvit. Za svůj hněv.“ Povzdechl si a promnul si špičku nosu. „Pokud bychom se ho pokusili vzít s sebou, Japonci by nás dostihli v údolí Čchun-šo. A stejně by nejspíš zemřel… což věděl.“ Zadíval se na svoji ruku a jemně si přejížděl prsty po bříšku palce. V očích se mu objevily slzy. „Byl to dobrý přítel. Nejlepší z mých důstojníků.“ Znovu si povzdechl a stáhl svaly v obličeji. „Víte, jak se k nám dostal?“ Damon zavrtěl hlavou. „Žil poblíž Tcha-ming-fu v provincii Chu-pej jako prostý pastevec ovcí, který spokojeně trávil své dny v míru a v bídě. Dokonce nosil copánek. Ale pak přišli Japonci, pobili jeho stádo, zavraždili mu syna a znásilnili dceru. Co neviděl, to slyšel. Dva týdny chodil krajem jako mrtvola, která nezná naději ani strach. Pak se vrátil domů a uvnitř našel čtyři spící Japonce bez hlídky. Řekl mi: ,Najednou jsem se probudil. Stal se ze mne muž. Co tam takhle postávám? Jsem přece muž.’ Zastavil se ve tmě, pozoroval vojáky a naslouchal sténání své dcery z vedlejší místnosti. Pak vytáhl z úkrytu nůž, který používal k podřezávání ovcí, a jednoho po druhém je zabil. Čtvrtý voják se vzbudil a bránil, ale zabil ho, dřív než stihl vykřiknout.

Získal tak čtyři pušky. Šel ke svým příbuzným a řekl jim, co udělal. Dva se báli, ale ostatní přesvědčil. Věděli, co by se jim dříve nebo později stalo. Vyzbrojil je puškami a společně přepadli malou japonskou posádku v kupcově domě ve městě. Přemohl je lstí. Měl teď sedmadvacet pušek a pistoli. Přesvědčil sousedy, aby se přidali k jeho oddílu, a odešel do hor. Za nějaký čas už vedl dvě roty se dvěma samopaly. To vše díky tomu, že tehdy v noci vytáhl řeznický nůž.“

„Co se stalo lidem z města, když se Japonci vrátili?“ zeptal se Damon.

Lin přimhouřil oči: „Měli tvrdý osud.“

„To jsem čekal.“

„Tohle je partyzánská válka, C’an Cane.“

„Ale co ti lidé,“ ohradil se Damon, „co ty ženy a děti, nevinní kolemjdoucí? Vy je do té své války zaplétáte. Jako kdybyste je postavil do přední linie beze zbraní…“

„Ano,“ přikývl Lin, „přesně tak to je… do první linie. Ale ne beze zbraní.“

„Ale čemu říkáte –“

Lin zvedl ruku.

„C’an Cane, viděl jste Chan-kchou, slyšel jste o Nankingu. Myslíte si, že ta letadla rozlišují mezi vojáky a dětmi? Japonské dělostřelectvo zasypalo granáty nechráněná města, jejich soldateska bez skrupulí zabíjí a znásilňuje. Já to viděl. To oni ve své zpupnosti a lačnosti řekli: ,Jste nepřátelé, podřadná rasa, a my vás zotročíme.’ Každý chlapec, který v noci přestřihne japonské telefonní vedení, každý rolník, který k nám přiběhne s informací o pohybu nepřítele, každá žena, která v zemi ukryje nádobu prosa, ti všichni to v hloubi duše vědí. A my jimi nepohrdáme…

To Japonci z téhle války učinili válku lidu! V tom tkví ta ohromná ironie. Chtěli Čínu srazit na kolena, a místo toho ji postavili na nohy. Už nikdy nebude taková jako dřív…“

Lampa vyslala ke stropu dlouhou spirálu černého kouře a Lin se ušklíbl. „Je zvláštní, jak se na nás svět dívá. Jsme pro ně nepochopitelní Číňané, odtažití a trpní, horda kuliů, ohromný vír milionů, jako kdybychom byli hejno lumíků, neschopných smutku a smíchu, bez vlastních názorů… Pravda je taková, že Číňané jsou nejindividualističtějším národem na světě. Každý Číňan má za to, že je monumentálně jedinečný, svatý a neposkvrnitelný – možná více než Američan, C’an Cane. Japonci tenhle rys nesnášejí, u nás i u vás. Až přijde ta pravá chvíle, obrátí se a zaútočí na vás, ale ze zcela odlišných důvodů.“

„Dokážete se udržet, než ta chvíle nastane?“ zeptal se Damon.

„My se udržíme třeba celou věčnost. Japonci nad námi nikdy nezvítězí: obereme je o každého vojáka, o každou pušku, o každý tank i nákladní vůz, který sem pošlou, dokud se nevzdají, nepřiznají porážku a neodejdou… Pokud jim ovšem vítězství nezajistíte vy, C’an Cane.“ Damon se na něj nevěřícně zahleděl a Lin se usmál. „Ano. Spojené státy dodávají Zemi vycházejícího slunce více než polovinu importovaného válečného materiálu.“

„To není pravda!“ vykřikl Damon anglicky. „Kdo vám to řekl?“

„Vím to z vašich novin, C’an Cane.“

„Ze kterých? Kdy? Já tomu nevěřím…“

Lin skoro zdráhavě vytáhl z vnitřní kapsy ohmataný zápisník, našel mezi listy zohýbaný a propocený výstřižek a podal ho Damonovi. Byla to agenturní zpráva, podle všeho přetištěná v The New York Times. Stálo to tam černé na bílém. Damon četl a cítil, jak rudne v obličeji. Když dočetl, zase výstřižek složil a vrátil ho Číňanovi. Cítil strašlivý hněv, složený z hanby a zmatku. Když zuřivost pominula, zbyl po ní jen neúprosný stoicismus. Otřel si ruce o kalhoty.

„Omlouvám se, plukovníku Line,“ řekl tiše. „Měl jsem vám věřit. Zdá se, že jsem ztratil kontakt se svou zemí, s vývojem událostí. A musel jsem jít až sem, abych se tohle dozvěděl,“ zamumlal. „Celou tu dálku…“

„Až mezi pohanské Číňany?“ prohodil Lin a obočí mu poskočilo.

Damon se pousmál.

„Až mezi pohanské Číňany…“

„Nu, nebesa poutníka nezpozdí.“

„To je také staré čínské přísloví?“

„Ano, C’an Cane.“

„Čínská přísloví se mi líbí. Máte rčení pro každou příležitost?“

„Skoro.“ Lin vstal, protáhl si ruce a prohnul se v kříži. „Myslím, že bychom se teď měli trochu prospat, než nastane další den.“

Damon vstal; nohy měl tak ztuhlé a bolavé, že skoro upadl. Zachytil se oběma rukama hrubého dřevěného stolu.

„Co budete dělat po válce, Line?“ zeptal se, aby skryl svou nevoli. „Sedět v pokoji s výhledem na údolí Jü-ce a psát paměti? Číst Román o třech královstvích? Anebo se vydáte na cesty?“

„Já tuhle válku nepřežiju, C’an Cane.“

Damon na něj zůstal zírat. Velitel se nesmírně smutně usmíval. „Všichni moji přátelé jsou po smrti… kromě Caj-chuan-tunga, který je daleko, v Čaharu.“ Potřásl hlavou. „Měl jsem zatím ohromné štěstí. Jednou do paže, jednou do nohy. Ale třetí rána bude osudná. Po válce… Nad tím nepřemýšlím. Tenhle luxus je dopřán jiným, mně ne.“ Roztáhl ruce a jakoby objal holou místnost i skupinku schoulených vojáků. „Tohle je můj život, cíl mého života. Za novou Čínu… v níž holčička nebude muset umírat na hromadě hnoje. Za Čínu, v níž budou moci synové Chanů žít důstojně, lidsky.“

Damon pozoroval tu úzkou tvář s hlubokými vráskami a darebáckým obočím a zaplavila ho ostrá lítost. Ano, pomyslel si a zaťal pěsti, kéž vyhrají, kéž vydrží a dojdou vítězství. Ano, proboha, říkal si, půda má patřit těm, kdo ji obdělávají – a čest a důstojnost těm, kdo v jejím jménu tolik a tak dlouho trpěli. Do očí se mu vhrnuly slzy.

Natáhl ruku a vzal Lin Co-chana za paži. „Cuj-cho šeng-li,“ řekl.

Linovi se znovu zatřpytily oči. Přikývl.

„Ano!“ zvolal tiše. „Na konečné vítězství…“ Bylo to poprvé a naposledy, kdy ho Damon slyšel mluvit anglicky. Francouzsky pak Lin dodal: „Učíte se čínsky, C’an Cane. To je u Američana velmi zvláštní.“ Náhle se zazubil. „Kdyby tak všichni Američané byli jako vy a všichni Číňané jako já, co? To by byl úžasný svět…“ Uchechtl se, jako kdyby to bylo náramně vtipné. „Ale teď se musíme oba vyspat, než oba padneme vysílením.“

Nad horami začínalo svítat.