Božena Němcová

POVÍDKY I - PAN UČITEL A JINÉ POVÍDKY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pomněnka šlechetné duše - Rozárka

Chudého ctnosti nikdo nevidí.

 

Mezi nábožnými, kteří den jak den do vedlejšího kláštera na studentskou mši svatou chodívali, vidívala jsem malíčké hrbaté děvče. Ať bylo pěkné nebo nepěkné počasí, vždy bylo na ní viděti jedny a ty samé, vybledlé, kartounové šaty a bavlněný lehký šátek, i když mrznout začínalo. Patrno bylo, že je to děvče chudé, ale čistotné; neboť oblek její byl vždy čistý i spořádaný. Jednu okrasu mělo však i toto chudé děvče, kterou mu mnohá bohatá paní záviděla. Krásné, černé dva pletence vlasů, které si vinula dvakráte kolem hlavy. Milo bylo na tu hlavu se podívat. Ona si ji také nikdy nezakryla.

„Kdo je to děvče?“ ptala jsem se jednou známé paní, když právě z kostela vycházela.

„Ta? - To je Rozárka Smilovic. Kdybyste chtěla dát punčochy plésti, nemáte hbitější a lepší pletačky v celém městě.“ „Nezdá se, že by jí to pletení mnoho vynášelo,“ povídám. „Má ještě rodiče?“

„Matku jen; otec dávno již zemřel. Sestra její, o málo větší, má křivé nohy - bratr jest slepý- matka má od práce zchromené ruce. Živí se všickni vespol dílem poslužkami, dílem pletením. Nejvíc ale vydělá Rozárka.“ Tolik mi pověděla paní.

Za několik dní nato šla jsem do kostela na studentskou mši svatou. Rozárka klečela v stolici. I sedla jsem vedle ní. Zima byla krutá. Rozárka měla na sobě svůj obyčejný lehký oděv. Studentíci přešlapovali s nohy na nohu, mnuli ruku o ruku; paní stulily se úže do teplých plášťů, schovávaly ruce do rukávníků. Hrbáček malý klečel a modlil se. Chvíli po chvíli zachvěla se celá její postava zimou; zkřehlé prsty nemohly obrátiti listu, musela je přiložiti k ústům a dýchati na ně. Na průhlednou, suchou ruku káply dvě slzy; černé oko její obrátilo se na oltář, na krásný obraz Krista Pána. Nejevila se v něm výčitka: „Pane! Proč jiní mají mnoho a já ničeho?“ Nikoli, ono prosilo plno oddanosti: „Pane, slituj se! Posilniž mne v mém utrpení!“

Bylo po mši svaté. „Rozárko!“ povídám k děvčeti přede dveřmi, „nechtěla byste jíti se mnou? Měla bych pro vás práci.“ „To já ráda půjdu,“ odpověděla, obrátivši ke mně velké, černé oči. Tak jsme se seznámily. - Netrvalo to ani půl hodiny, a juž měla děti na své straně. „Vždyť my se juž známe,“ povídala hned. „Odkud?“ divím se. „Ty menší dětičky vidívám hrát v podloubí.“ „Ano, maminko,“ ozvala se mi dcerka. „Jednou mně chtěl uličník jakýsi vzít pannu, ale Rozárka ho viděla, vyhubovala mu, a musel mi pannu dát.“ - „A na nás se vždy Rozárka v kostele směje,“ ozvali se starší dva chlapci, školáci. - „Já mám všecky děti ráda!“ pravila Rozárka, „proto také chodívám nejraději na studentskou. Nevím, jak se které z těch dětí jmenuje, ale všecky si je dobře pamatuji. Jakmile který do kostela nepřijde, myslím si celý den: Copak se asi tomu chlapci stalo? Snad nestůně? Když pak druhý den ho zase vidím, mám radost. Vždy se modlívám, aby Pánbůh dal těm dětem zdraví a dar Ducha svatého. Však mne mají ty děti také rády. Když si někdy v neděli vyjdu ke (...)

(......)