Božena Němcová

SLOVENSKÉ POHÁDKY A POVĚSTI II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OPĚT CESTA K SLUNCI *

Mešká byl šuhaj krásný, že mu daleko roveň nebylo, ale byl šuhaj chudý – němal len dve nohy. – Ani pěkných šatů neměl, co v pátek, to v svátek. – Byl sirotek, ani neznal matku ani otce. Jako sirotka vzali ho na královský dvůr; tam se měl jako nahý v trní. – Když povyrůstal, potřebovali ho kdekčemu, ve dvoře, v zahradě, na posílky, zkrátka byl v domě za popelíka považován. Dokud byl chlapec menší, musel hrávat i s mladou kněžnou, která byla dvě léta mladší něho; to byla jeho nejmilejší zábavka. – Pro mladou kněžnu byl by Mešká do ohně skočil. – Ale i mladá kňažná bez něho dlouho býti nemohla, on jí byl nejmilejší z celé družiny. – Když královští rádcové pozorovali, že se mají ty dvě děti tak rády, nebylo jim to vhod, že se prý kněžna se sprostým popelíkem zabavuje, také to králi řekli; král ale pravil: „Veď sú eště děti, časom aj oni prídu k rozumu.“ – Nechali je tedy hrát. –

Po čase přestaly být dětmi, po čase přišly i k rozumu, ale láska jejich nepřestala, ba čím dále tím více měli jeden druhého rád. Mladá kněžna nedbala, že je Mešká šuhaj chudobný, že nemá ani šaty pěkné, že jako popelík v domě je, ona ho přece jen ráda měla, a Mešká zapomínal, když Maru – tak kněžnu volali – viděl, že je kněžna. – Jak jen mohli, sešli se a spolu se bavili, jako by ještě dětmi byli. – Ale netrvala jim ta radost dlouho, kněžna vyrostla, byla již na vydaj súca, byla krásná, i začali do zámku královští synkové jezditi a kněžnu za ženu prositi. – Den jak den zněl zámek od hudby a cinkání pohárů; – jídel od výmyslu světa bylo na tabulích viděti. – Všickni se kněžně kořili, deset frajerů mohla míti za jednoho, ale ona o žádného nedbala, a jak se jen na chvíli odkrásti mohla, po Meškovi, druhu svém, se ohlížela. I ptal se jí otec jednoho dne, který z těch knížat se jí nejlépe líbí, kterého by ráda za muže, tu ona prostě odpověděla: „Mně sa, otče milý, najlepšie zo všetkých ľúbi Mešká, muoj druh, a ja sa nevydám za žiadneho hiba za něho.“

Velmi, velmi se rozmrzel starý král, a kdež by ne? – Tolik krásných, bohatých královských synů a proti takému popelíku! – Svolal dovedna svých rádců, aby mu poradili, co má dělati. – Ti mu hned radili, aby dal popelíka zabiť. – Než to se přece dobrému králi přílišné zdálo, tak nič po nič nevinného šuhaje zmarnit; i pravil, aby se jinak uradili. – „No, najjasnejší kráľu,“ pravil nejmúdřejší z rádců, „keď sa ti to priveľa vidí, pošleme ho dobrým spuosobom na takú cestu, z ktorej sa on, čo by za sto rokou putoval, nenavráti; pošleme my ho ku Slncu, aby sa ho spýtal, prečo ono dopoludnia naveky hore idě a vše večšmi a večšmi hreje, a odpoludnia prečo sa ono dolu kloní a vše slabšie a slabšie pripeká.“ –

Zalíbila se tato moudrá rada králi. „Aspoň,“ pravil, „zabudne moja dcéra na něho, keď ho za tak dlhý čas neuvidí.“ Tu hned zavolali Mešku, dali mu pěkné šaty, dali mu peněz na cestu dost a k Slunci ho poslali, aby přinesl na ty otázky odpovědi. –

Když to svojí ľúbej kněžně Mešká pověděl a od (...)

(......)