Božena Němcová

SLOVENSKÉ POHÁDKY A POVĚSTI II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O POPELVARU NEJVĚTŠÍM NA SVĚTĚ *

Kde bylo, tam bylo. Než - bylo to v sedmdesáté sedmé krajině, za Červeným mořem, za Skleněným vrchem a za Dřevěnou skalou, kde žil jedenkráte král, který měl tři syny. Všickni tři byli již chlapi na místě, ale ti dva starší byli zvedenější, znali již světské způsoby a každý je raději viděl než toho nejmladšího, kterého Popelvarem volali, poněvadž nic jiného nedělal celý boží den, než se popelil a smolil po domě.

Když tedy synové dorostli, zavolal je otec jedenkráte k sobě, řka jim: „Synovia moji, už stě chvalabohu chlapi na městě, mohli by stě sa už aj do sveta vybrať, aby stě skúsili, ako to vo světě idě. Choďtěže, choďte, nach j a vidím, či z vás dač vystaně. Chôdze najskuor ty, najstarší, a ukáž, čo muožeš.“ Nejstarší syn srozuměv vůli otcově začal ihned přípravy na cestu konati. Vzal si hodně peněz z otcovy pokladnice, dobrého koně, pěknou zbroj, a když se ode všech rozloučil, vybral se na cestu. Celý rok putoval po horách, po dolinách, po holých pustinách, až přišel konečně k jednomu lesu, který byl celý měděný. „No veď som sa už natúlal po tom božom svete,“ pravil sám k sobě, když dojel k tomu měděnému lesu, „ale mi aspoň něbudě ľúto, veď takúto zvláštnosť hockdě človek nevidí. Ale si odtrhnem jednu haluzku, lebo by mi doma ani neverili, že som až tu bol. Ach buděže rád muoj otec, keď ju uvidí!“

Takto se těšil princ, mysle, že pánbůhví co vidí; když se dost na měděný les nadíval, utrhl si jednu haluzku, obrátil koně a jechal domů. – Přijížděje domů, zdaleka již volal na otce, zdvihaje letorost vzhůru: „Otče, otče, bolže som ja ďaleko, či vidíte, táto chvojka je hen z medenej hory!“

„Něpotěšil si mňa, syn muoj,“ odpověděl zarmoucený otec, „veď ja ta, kdě si ty po celý rok chodil, s mojou ženou do snídani zajděm. Ty muožeš už len doma sedieť, lebo vidím, že vo svete velmi mnoho z těba něbudě. Nože sa ty vyber, syn muoj srední, adaj že ty viac vykonáš!“

Střední syn nedal se též dlouho pobízeti, ale přisvědčil, že věru půjde, a hned se také na cestu připravoval. Jako bratr, tak i on vzal si na cestu hodně peněz, dobrého koně a pěknou zbroj, a když se všemi se rozloučil, odebral se na cestu. – Dlouho bloudil po lesích a po horách a ještě ničeho zvláštního neviděl ani nezkusil.  Za rok přišel k měděnému lesu. „Chvalabohu, že som aspoň k tejto hore prišol. Hej, ale sa zťato vrátiť nesmiem, lebo by ma otec vyhanbil ako staršieho brata. Musím ja eště ďalej ísť, aby som viacej skúsil.“ – Po této samomluvě utrhl si halúzku měděnou a jel dále. – Bloudil zase poznovu celý rok, až konečně přijel k lesu stříbrnému. „Hej, tuto muoj brat nebol,“ zaradoval se, „a kdeže by sa tu vzal, veď tu predo mnou adaj ani živieho ducha něbolo. Ach buděže rád muoj otec, keď mu rozpoviem, kdě som bol a čo som viděl. Ale si musím odlomiť z tejto sriebornej hory jednu halúzku, aby mně uverili.“ –

I odlomil si letorosť stříbrnou, potom se chvíli rozmýšlel, má-li přece dále jeti, ale vida za lesem veliké skály, (...)

(......)