Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výstup sedmý

VERUNKA, ZUZKA, MAŘENKA, BENEŠ, ŠTĚPÁN, ADAM, synkové a děvčata. PŘEDEŠLÍ.

VERUNKA (bez čepce, s rozpuštěnými vlasy, šáteček na krku má polo strmený, v ruce drží zllatý medailon, hněvivá, třese se na celém těle): Nechtě mne, nechci a neudělám to!

NĚKTEŘÍ (křičí): Ona musí a musí!

VERUNKA: Žádný mne nedonutí, na to se podíváte!

PAVEL (k Beneši): Co to máte s tou holkou? Co chcete?

ZUZKA: V tom penízi tady, co jsme jí za ňadry vytáhli, uschovává žabí háček.

BENEŠ: Nechť je to cokoli, dost na tom, že tím hochy mámí a že jí to dodává kuráže.

MADLENKA (vítězně): Máte pravdu, ať nám to ukáže, ta červená suknička, ta hezká čarodějnice na ošklivci zhlídnutá; ať zvíme, jak se dvojčata lákají.

VŠICKNI (krom Pavla a Víta): Ukažte žabí háček! Sem s tím čarováním!

VERUNKA (divoce): Kdo na mne sáhne, tomu oči vyškrábu!

BENEŠ (v smíchu): Dejte pozor, ta maličká má drápy, a jestli ji dohřejem, udělá se netopýrem a ulítne. Její matka také uměla lítat, ulítla s vojákem.

VERUNKA (trhne sebou): I ty bídníče! (Přemáhá slze.)

BENEŠ (jako by nebyl slyšel): Dceruška neměla ještě tenkrát peroutka, a ta čarodějná babka její pověsila na ni zatím ten háček, aby mohla uletět, kdy se jí zlíbí.

ZUZKA: Lítat umí, to je pravda, to jsme viděli.

VERUNKA (s opovržením): Vy hloupá chaso, myslíte, že bych zlomyslnost a nesmysl váš vytrpěla, kdybych lítat uměla? A že bych trpěla vaše násilí, kdybych drápy měla? Ej, kdybych uměla čarovat, to by se vám zle vedlo! – Na mou babičku, která vám už tolikrát spomohla, lajete, vy nevděčníci, protože má více rozumu ve své šedivé hlavě než celá ves dohromady; nazýváte ji čarodějnicí – styďte se! Abych vám ale pro jednou navždy dokázala, jaké čáry při sobě nosívám a jaká jsem bezbožnice – (Otevře peníz a vyndá z něj složenou modlitbičku.) Nuže, Madlenko, přečtěte si to.

MADLENKA (v nesnázích): Já – já – snad bych já –

VERUNKA (vítězně): Inu ovšem, načpak byste čtla, když neumíte. Jste hezká, bohatá – nepotřebujete číst a psát. (Obrátí se vzdorné k Pavlovi.) Pavle, proukažte mi ještě tu lásku a přečtěte jim to. Mně věřit nechtějí a přesvědčit se nemohou.

PAVEL (Polo mrzutě, polo ve vzteku na ostatní popadne modlitbičku): „Modlitbička pobožného, opuštěného sirotka k nejblahoslavenější boží rodičce.“

VŠICKNI (spraveni odstoupí): Ach – modlitba!

PAVEL (pohnut): Ubohý diblík!

VERUNKA (odejme mu zas modlitbičku, sloty ji do pouzdra a uschová za ňadry): Slyšeli jste, to jsou moje čáry. S tou modlitbičkou vstávám a po té se kladu spát. Ťoť mé celé bohatství, a po jiném ani netoužím. S tou modlitbičkou na srdci vím, že o mně Pánbůh ví a že nade mnou bdí, jako nad každým sirotkem. Neukázala jsem vám to snad proto, že se vás bojím, raději bych se od vás rozškubat a zašlapat dala. Ukázala jsem to (...)

(......)