Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jednání třetí

Krajina s domkem Vostřebalky jako v prvním jednání. Večer.

Výstup první

VOSTŘEBALKA, později VERUNKA.

VOSTŘEBALKA (vyjde z domu, majíc pláštík přes sebe a košík v ruce): Mrzí mne to věru, že ta holka doma není, – skutečně mne to mrzí, tak pozdě ještě vydat se do Boušína. Kovář ale platí dobře, a v tak zlém čase neradno promeškat výdělek. (Obrací se k domku.) Do domku mi zatím nikdo nevleze – ta hloupá chasa vyhýbá se mu zdaleka. (Směje se.) Je to přece velká výhoda, že jsou lidi strašpytlové. Pověra je nejlepším hlídačem mých pokladů. (Jde k můstku.)

VERUNKA (z pravé strany, bez dechu, rozčilena): Babičko! Probůh, babičko!

VOSTŘEBALKA (uleknuta): Kýho šlaka! – Ne, ta holka mne ulekla! – Verunko, jsi to opravdu? Tak časně od muziky? Vždyť jsi byla jako posedlá a nedalas pokoje, ažs mne uprosila. Což tě tak brzy domů přihnalo?

VERUNKA (rozzlobena): Ne, ta hanba, ten smích, to rouhání! (Dupne.) Babičko, já to nepřežiju, já nechci být déle na světě, takhle ne! A vy jste na všem vinna; proč se tak tváříte, jako byste doopravdy čarovala?

VOSTŘEBALKA (s trpkým smíchem): Protože to vynáší, protože tě přece krmit musím a poněvadž sedlák staré bábě, co čaruje, platí víc než doktorovi.

VERUNKA: Tedy pro peníze! (Netrpělivě.) Vždy jen o penězích mluvíte a o výdělkách, a přece jsem ještě nic takového u vás nespatřila; vím ale, babičko, že nejste chudá, a tu bych ráda věděla, proč na mne takové cáry navěšujete?

VOSTŘEBALKA (zlostně): Cože? Cáry? A není to sváteční oblek a nejvzácnější šperk tvé nebožky mámy, co tak marná bývala?

VERUNKA (s trpkým smíchem): Inu ovšem! Mně se to samotné dříve dosti líbilo – což já rozuměla šatům! Ale jak jsem přišla mezi lidi, tu mi bylo jasno, že jsem vyfintěna jako blázen! – Babičko, já nechci sice žádnou parádu, ale – (s důrazem, náhle) také nechci již nikdy směšně vypadat! Slyšte, babičko, toho jsem se nenadálá, že mne tak tuze nenávidí a že námi tak hrozně opovrhují, sice bych Bartákovic Pavla nikdy nebyla donutila se mnou jít do kola!

VOSTŘEBALKA (zaražena): Jakže! Blázníš? Pavla – Bartákovic Pavla, že jsi donutila? Toho hrdopýška? Jdi mi, ty v hrdlo lžeš!

VERUNKA (vzdorně): Já nelhu nikdy – to víte, babičko!

VOSTŘEBALKA (vzteky se třese): Tedy ta jedovatá spřež z Bartákovic dvora – ty dvojčata s tebou mají? Jistě že to něco znamená! Hned se vyznej, co máš za pletky?

VERUNKA: Pranic, babičko! (Ostře na ni pohlédne.) Raději vy mi ale vysvětlete, proč se vždycky tak durdíte, když je o těch dvojčatech a jejich rodině dost malá zmínka?

VOSTŘEBALKA: Do toho ti pranic není! (Zlostně křičí.) Diblíku, tedy Pavel s tebou tancoval? Jestliže jsi do něho zamilovaná –!?

VERUNKA: Zamilovaná? (Vyrazí v smíchu, vtom se zajikne.) Já? Hahaha – ne, to ne, babičko!

VOSTŘEBALKA: Cože? Ty se zatvrzuješ a vysmíváš se? A nechceš s barvou ven? (Zdvihne berlu.) Nu, jen počkej, hned se pravdy dopídíme!

VERUNKA (s rukama křikem slovenýma pevné před babičku vstoupí): Babičko, tu hůl (...)

(......)