Jan Neruda

PRAHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Poslední hlásný

Hu-u-u! Zaplať pánbůh, že už nechodím k večeru do hospody a pozdě v noci z ní domů – mne by to dojalo nesmírně!

Musí to být ukrutné! Když ten nebožák za noci za černé, němé noci začne kvílet a naříkat! Když pohlédne on vzhůru k hvězdnatému nebi, když zrak jeho letí k tichým vrchům i přes valící se vody, když zkoumavě oko bloudí mořem budov, statisíci obydleným městem, hledá, hledá – a nikde, nikde nevidí, ba ani netuší duše sourodé – když ta hrozná myšlenka: „Jsem svého rodu poslední!“ stlačí ho na kolena – ach, kdož by se pak podivil, že ten nešťastný zaúpí, až se zachvějí petřínské lesy, že zahýká bolestí, až mráz kosti láme!

Mluvím, to se rozumí, o posledním pražském hlásném. „Poslední Táborita“, „Poslední Obotrita“, „Poslední Rožmberk“, teď už i „poslední hlásný“. Že prý jich už není zapotřebí, těch hlásných v Praze, řekla obec, a propustila je tedy všechny, až na jediného, že prý bude jejich službu teď vykonávat požární telegraf, který nejspíš má oči a vidí tedy už sám, kde hoří. A toho jediného zbylého hlásného usadila obec na Mikulášskou věž na Malé Straně, nejspíš proto, že je s ní – nejmíň vidět! I vždyť my rozumíme! Chcete mít příčinu, abyste dokázali zbytečnost i toho. Abyste nám utloukli i toho. Abyste – eh jděte – vy tu obec spravujete čistě!

Nebohá mládeži! Nebohé potomstvo! Zdalipak ti zbude alespoň kousek, kousíček poesie v té naší Praze!? Copak bude té naší mládeži sebe krásnější věž platna, když nebude podnětu více, aby se do ní nabájilo něco, něco vedomýšlelo! Sloup chladného kamene, zděná zbytečnost uprostřed města! Nikdo pak ani více nezdvihne hlavy, tam k tomu ochozu pod samou střechou věže, když bude vědět, že tam nežije ani živé duše!

Teď ještě každé dítě znalo, že tam nahoře, v té oblačné výši, hnízdí orel-člověk, jakoby na nepřístupném temeni skalném. Obdivovalo se tomu vznešenému muži. Závidělo jeho synům-klukům. Dovedlo se vesnít v rodinné štěstí, srdečnou přítulnost těch, kteří tam nahoře poukázáni jsou jen druh na druha – v tu poesii malé domácnosti, uprostřed žalujících větrů a zuřících bouří. Věž celá oživla myšlenkou na rodinku malou – věž byla teplá.

Málokdy sestoupil hlásný dolů mezi spoluobčany svoje, málokdo ho osobně znal blíže. Sobě rovných pak už vídal hlásný docela málo. Vždyť byli v Praze, myslím, vůbec jen čtyři – kvartet orlů! A o těch se vyprávělo, že jednou za rok – dne 4. května, v den sv. Floriána, patrona ohně – mají pro večer dovoleno, a tu že se tedy sejdou v tak zvaném „psinci“ u Dominikánů na Starém Městě a pijí a mají se rádi a hrají bulku. A rok co rok vyprávělo se ještě k tomu, že v noci pak si spletli věže a každý vylez‘ na jinou, a tu že se strh‘ pak rámus, že to bylo slyšet po celé Praze. Ani nechci opakovat, cože se povídalo všechno!

Vůbec se o nich povídalo dosti mnoho, a také ty ostatní pověsti byly „věčně stejné ve své kráse“. Že prý hlásný od sv. Mikuláše si koupil fortepiano a potáhnou je dnes odpoledne, zrovna ve dvě hodiny, po provaze (...)

(......)