Jan Neruda

PRAHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Rozkošný čas

Rozkošný čas! Nechť spatřujeme na Zeleném trhu hromádku něžných rostlinek na polívku krajtlovou, nebo ošatku zelených lístků na spařený špenát, nechť se zadíváme před hokynářským krámem s pravým porozuměním na talíř tvrdě vařených, čerstvých vajec, nebo pod podloubím na stažený zadeček kůzlečí či jehněčí, nechť se procházíme za dne po střechách a žlabech a nasloucháme tu zamilovanému štěkotu vrabců, nebo usedneme si za noci někde za komín a rozechvíváme se něžným mňukotem kocourů a koček – všude jaro, mladost, láska! Rozkošný čas – rozkošný čas – znalci tvrdí, že prý bude letos náramně mnoho koťat! Souvisí prý to nějak s tím masopustem dlouhým.

Rozkošný čas! Sníh zmizel už i s nejvyšších vrchů pražských. Na Střeleckém ostrově kvetou už vrby. A Vltava už smrdí. Tu pak není divu, když lidské srdce zatouží po vycházkách – ven, ven již do přírody! A když jarně rozteskněná lidská mysl zalétá přes časy a léta zpátky, ku vlastnímu svému jaru, k bývalému mládí! Je mi tak ouzko, tak pukavě ouzko; teď při vzpomínkách! Vzpomínám si, jak jsem s trojníkem v ruce šel ke kupci a koupil si tu sladkého dřeva – víc než trojník jsem totiž nikdy neměl a něco jiného než sladké dřevo kupec za trojník nedal. Jak jsem pak žvejkaje si kráčel vzhůru k Jelením příkopům. Jak jsem si tam neomylným okem vyhledal nejpěknější větvičku bezu. Jak jsem ji kudlou uříz’, kudlou otlouk’ a kudlou upravil v píšťalku umnou. Jak jsem si pak usedl na lávku a z píšťalky loudil ty nejkrásnější na světě písně. Jak mne při tom hlídač chyť, jak neuctivě se mnou promluvil a jak mi pak uzmul tu placatou, pěknou, zelenou čepici moji. A jak jsem šel s plačky domů a od otce dostal výprask – ach bože, já si myslím, že už teď ani nikdy není takové jaro milé, nikde takový bez, nikde tak sladká píseň a nikde takový výprask krásný! Nebohá mládeži – ty už ničeho neužiješ!

Už vanou větry jarní, už se zdvíhá led, už se díváme na každého kolem letícího vrabce, není-li to vlaštovka, už táhne a vandruje všechno a také člověk cítí touhu tu k dáli. Šťastní, kteří mohou vyhovět té touze svojí! Kdo ale nemůže – nu, je alespoň jako ta nehybná Mahomedova hora: Mahomed sám si k ní přijde. Také k nám nehybnějším, na ulici a chodník svůj připoutaným Pražanům zavítá sem zase tedy část toho vandrujícího, poletavého lidstva „cizinstva“. Podívají se na nás, jak vlastně vypadáme, a my s dychtivostí zahledíme se zase na ně, jak se jim líbíme asi. Což o to – Praha se jim líbí, to víme; každý praví, že není druhého města, jež by se jí rovnalo krásou; ale to se jim nelíbívá, jakže my v té Praze žijeme, jak si v ní počínáme. A vědomí toto nás tísní, někdy až k zášti k tomu cizímu lidu popuzuje! Vždyť je ale přece jen v naší vlastní moci, abychom se zbavili té tísně, abychom mohli být pyšni nejen na Prahu krásnou, nýbrž na ten pražský život svůj, aby také každý cizinec uznal, že umíme tedy žít plným proudem časovým, že nevypadáme zadřímle jako kterékoli městečko venkovské, ležící stranou od (...)

(......)