Jan Neruda

PRAHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jarní

Nevídáno – to jsou štráchy! Takové hloupé jaro si myslí pánbůhvíco, když dlouho nejde, a že se už nemůžeme dočkat, a že zrovna už umíráme touhou – no to se rozumí! Copak si myslí, že my nevíme, jak bude letos vypadat? Nebo že očekáváme od chudinky něco nového, něco naprosto nevídaného, něco, při čem nám sluch i oči přejdou? Kdybychom chtěli, hned dnes mu dopodrobna řeknem, jaké letos bude a cože z něho bude, a má-li kus poctivosti v těle, „ne!“ nám neřekne, to víme! My víme už dnes, že listí se bude zelenat. Bez že bude vonět. Růže že se bude rdít. Slavík že bude zpívat. Slunce že se bude usmívat. Větérek že bude vát vlažně. Les že bude šumět. Potok že bude bublat. Čeští básníci že se budou zrovna vztekat a ti z nich, kteří ve všech časopisech českých týden co týden nebudou mít otištěnu alespoň jednu svoji báseň, že zajdou si někam do tiché houštiny lesní, položí se tam řadou a zhynou v bolestech přímo děsných. Bude jich arci zdánlivě škoda, ale „příroda jediná ví, co chce a proč to chce“, a „příroda má vždycky dobře“, dí Goethe.

Ano, tak bude, tak musí jaro letos vypadat! Jediná věc, kterou má na své vůli, jest, že nás může nechat na sebe ještě chvíli čekat. To je nám ale už hrozně jedno, my víme, že přijít konečně musí, a pak – my žijeme bez něho jarně, když chcem. My máme jaro už v kalendáři. My odbyli si už „první jarní den“, ať se líbilo jaru nebo ne. My složili už kožichy a bufy a oblékli jarní kajdy. A nerozmyslí-li si jaro ten svůj hloupý zápas s naší pevností a bezohledností, my si odbudem věru bez něho i veškeré jarní svátky, na Moráni, na Slamníku, na Fidlovačce, a třeba i ve Stromovce tedy také ještě „první Máj“! Bude to alespoň zvláštní jux: na Moráni budeme své milé přísahat věčnou lásku v zimních rukavičkách, na Slamníku budeme se válet ve sněhu a na Fidlovačce se budem po Botiči klouzat – padneme-li, ublížíme-li si, nastydnem-li, promrznem-li – dobře na to jaro! Proč je tak hloupé!

Ale na dvojí věc bych upozornil stran těch jarních svátků, a to raděj hned dnes než zejtra. Jedna není nova, je prastara a týká se tedy toho velikonočního pondělku na Moráni čili na Slovanech neboli v Emauzích. Je známo, že kdo vůbec v Praze a jejím vůkolí miluje, o velikonoční pondělek zajde si na pouť do Emauz s dotyčnou svojí milou, a tam se jí pod širým nebem a „na bílou duši“ její zeptá, má-li ho opravdu, z gruntu srdce ráda. Předpovídal jí to už po týdny a snad po měsíce: „Zeptám se tě na Moráni, máš-li ke mně srdce věrný,“ a proto téhož dne přichází z blízka do Prahy síla venkovských děvčat, vesměs v pěkných bílých šatech jarních, a za nimi rovněž síla venkovských hochů, v nových kašketech a jarních kajdách. Je to pak rozkošné podívání jak na venkovany, tak na Pražany, jak tam potají či zjevně druh se hledí přitisknout k družce, jak si podají ruce a stisknou si je ve zbožnou přísahu. Zevnějším bývá pak znakem: děvče dá hochovi malované vejce, hoch dá děvčeti srdce z perníku. Dá – vlastně dával – a to mne bolí. Místo (...)

(......)