Jan Neruda

PRAHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Za krásnou Prahu!

Konečně! Čtyřicet dní se postit – to je ukrutné! Vydrželi jsme to – vydrželi ovšem; ale ať to někdo zkusí teda po nás!

Že není toho postu ani tak zrovna na nás vidět? No ano, na obličeji, na zevnějšku těla; ale jak vypadáme uvnitř! Náš půst je skutečný půst! Jinde sobě polevují, rozdělují si to čtyřicetidenní na dvě polovice a zrovna jenom tři neděle po velkém masopustě slaví si už zase „malý masopust“ – „apres le carneval la micareme.“ A dovolí-li tomu jenom trochu trošičku podnebí a časy, odbývají sobě tu svou „malomasopustní rozpustilinu“ (nové slovo, velmi pěkné, utvořené v duchu nynější universitní češtiny) pod širým nebem.

Z Nizzy např. docházely letos popisy až úchvatné: květinová korsa, projížďky ve vyzdobených vozech, na promenádách celé květinové bitvy, po celém městě samá bílá domina – skvostné ceny pro nejhezčí masky, hřímavý potlesk nejpěknějším vozům, po celý den přecházející hudební sbory, zpívající houfy, navečer ohňostroj na moři, za pomoci velikých, elektricky ozářených válečných lodí – inu, nesmírná krása! V Nizze je mnoho cizinců, přemnoho bohatých lidí, kteří nejen mohou, nýbrž i chtějí za veselý okamžik, za míhavou hračku utratiti pořádný peníz těch u nás není.

Teď jsou ti lidé v Nizze, zakrátko budou jinde. Rozjedou se po svých „vlastech“ a budou doma ukazovat, čemu se naučili. Také Vídeň má už po nizzánsku výročně z jara svoje květinové korso, díky bohatcům a hlavně sídlící tam šlechtě.

Nezávidím věru Vídni, aniž kterémukoli jinému městu podobných zábav a podobných lidí! Beztoho: jen ty veřejné zábavy jsou vskutku pěkný, které vyrostly nebo právě vyrůstají z národních zvyků, z lokálních potřeb; vše pak, co naneseno odjinud, má už ráz choroby, vysiluje lid, dává národnímu životu pochybený směr. Náš národ má naprosto jiné životní podmínky než skoro každý jiný národ. Nemá šlechty, zaplať Pánbůh, a nemá také dosud větších bohatců, bohužel. Kdo dnes u nás přece zámožnější, má ještě zcela jiné úkoly, než na hračky rozhodit peněz. My musíme základně jinak žít a jinak růst. Mým ideálem byl v tom směru vždycky národ Holanďanů: také ten byl bez šlechty, také ten vyrůstal jen z pracovitého, lopotně namáhajícího se lidu. Vzrostl, zbohatl – na školy, na umění, na zábavu ušlechtilou, na účely humánní dá miliony, o hračkách u něho neslyšíš. Je jako jediná litina, jako křemelová skála – křísnout do ní můžeš, ale neodskočí jediného zrnka, jen jiskry vyšlehnou, až mimovolně hlavou škubneš!

Nám Čechům doposud jde k duhu rozvoj tišší, domácnější. Někdy ovšem třeba také trochu vybočit zas z něho; ale jenom ne na příliš dlouho! Přiznám se – já nevím – ale já se např. té „jubilejní výstavy“ zemské skoro tak trošičku až bojím! Lehýnký mráz mi při myšlence běží po těle – asi snad jako hospodyni, když ví, že jí do domu padne četná, hlučná společnost, že po měsíce nebude ani svou paní, bude musit posluhovat, s úsměvnou tváří, že se jí bude stýskat po navyklém tichounkém koutku, a pak že bude všechno (...)

(......)