Jan Neruda

PRAHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Květinová tržnice

Kráčel jsem zamyšlen a smuten. Dělané květiny – nemohu je vystát – a pojednou prý jich dámy užívají letos zase co ozdůbek na bálové šaty! Taková věc mne dovede rmoutit, že bych se do někoho zakous’! Květy jsou přece symboly ctností – jsou tedy dělané květiny symboly dělaných ctností? A pak – kdyby ti „dělaní“ květináři věšeli na svoje prožluklé drátky alespoň tedy jenom napodobené růže a pomněnky atp.; oni ale také – vždyť jsem to viděl – zavěšují jablíčka – symbol „pokušení k hříchu“, a zavěšují smrkové šištičky, symbol – vždyť já se červenám – vždyť já ani nedovedu říci, čeho dle legendy o sv. Afře je šištička…

„Teď vás mám! Vy jste mne dal do novin!“ zahřmělo vtom zrovna přede mnou – sopránem tak stříbrným, že bych mu byl leknutím padl okolo krku. A on, tenhle soprán, umí k tomu ještě tak hezky hubičku špulit, špičatit…

„Já? Ale milostivá…“

„Vy! Nenapsal jste, že jsou v Praze ženské, které denně zajdou si k Ditrichovi, jen aby se podívaly na kytice? A nemyslil jste při tom zrovna na mne?!“

„Vždyť jste tam ale byla před chvilkou zase – viděl jsem vás z druhé strany…“

„No ano, ano – ale jenom na okamžik! Člověk má teď tak málo času – a víte: ono se tam – nic nevykouká…“

Nevykouká! To „vykoukání“ má náramně praktické účely u městské dámy! Na ulici si „vykouká“, o čem se známými, přítelkyněmi a doma pak mluvit. Dvě dámy se potkají, přejdou, ohlédnou a zůstanou stát – jedna druhou prohlíží chladně a zpytavě, jako by se považovaly navzájem za pouhé rákosové „panny“ – konečně zase se pohnou: ta jedna si „vykoukala“ střih sukně, druhá klobouk. Slečinka stojí před výkladní skříní a stojí jako přimražena: budou asi nějaké jmeniny, nějaké nádělné svátky – slečinka „vykoukává“ si vyšívací vzorek. Uvnitř knihkupeckého krámu sedí na pohovce dáma a obrací list za listem, samé kostýmní kresby; již tu sedí hodinu, zpřevrátila, co kde bylo, jeden z těch listů měla už dvacetkrát v ruce, a béře jej zas a zas. „Tak já děkuju – nenašla jsem pranic!“ „Vykoukala“ si už svůj šibřinkový kostým, dovede jej doma kreslit nazpaměť!

Krásny jsou ty kytice za sklem Ditrichovým, někdy jsou věru s pravým uměleckým citem sestaveny a laděny, ale – račte odpustit, milostivá, že užívám Vašich slov a už zase Vás dávám do novin – ale: „ono se tam nic nevykouká!“

Snad mi odpustíte – vždyť já jsem vlastně taky trochu jako ženská! Když něco vím, nesmlčím – a já teď zrovna něco vím, už to mnou škube čtrnácte dní – už jsem s tím chtěl minule vyhrknout, když jsem se tu rozpovídal o ženských a o květinách…

Já vím – já vím, že v Praze se zřídí tržnice květinová! Ano – a sice na akcie – a to brzy, aby domácí zahradnictví mohlo se ctí obstát už za té jubilejní průmyslové výstavy roku Páně 1891! Železné loubí, světlé, chráněné před nepohodou, stavěné tak, aby se mohlo po případě ještě rozšiřovat. A tam zahradníci pražští budou dvakrát, čtyřikrát týdně zasílat povozy s květinami i s uřezanými květy; tam to přijme „ústřední“ osoba, obalí pěkně (...)

(......)