Jan Neruda

PRAHA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Poesie Prahy

Je Praha poetická? Působí poetickým dojmem? Vyvolává poetickou náladu? Je! Působí! Vyvolává! zní to kolem ze statisícerých úst domácích i cizích. Tak jest: Praha náleží k těm několika větším městům, o jejichž poetičnosti není ve světě ani nejmenší pochyby, a kteráž se považují zrovna za zlatodol poetických dojmů!

A přece – cože: a přece?! Ano – přece! Česká literatura, která by té poetičnosti měla být zrcadlem nejjasnějším, je vůči ní zrcadlem zrovna až slepým! Český literát, fňukající po dojmech, o ten zlatodol téměř ani nezavadí! Česká inteligence – „Bože, takové velké město, toť próza zrovna úmorná! Kdyby člověk jednou za rok někde venku se nezotavil!“ Zde ji už máte, tu frázi, zrovna tak blbou jako tisíce frází jiných: „Praha je velké město, tedy –“ atd.!

Jakž teprve děje se městům jiným! Tadyhle cítil Němec Bölsch potřebu, aby dokázal článkem zvláštním – a to skutečně duchaplným – že i ve velkých městech „žije poesie“; ujal se těch velikých měst, a co Berlíňan jmenovitě Berlína. Nu ano, pověstně střízlivý Berlín má konečně snad nějakého zastání zapotřebí, zvláště u některého p. t. „titulárního“ pozorovatele, ačkoli ten bezpříkladně obrovitý jeho vzrůst, ten skvělý důkaz národní síly, hmotné i duševní lidské práce a překvapujících obratů v dějinách světových má již sám v sobě motiv poetický – „mohutnost, síla, vznešenost obdržela již dávno v estetice svoje právo“! Ale odpovídat k otázce: je-li či není-li velké město vůbec poesie prosto, je – vůbec zbytečnost!

Kde je život, je také poesie. A i tam, kde ten život třeba zase již skles’, vyhynul, je poesie: zřícenin, hrobu, zániku. Cožpak je měšťák jiný člověk než vesničan? Nebije v nízké chaloupce i v kterémkoli bytu vysokého městského činžáku totéž lidské srdce? Snad a najisto jeví se na zevnějšek poesie ve městě jinou formou; čistě lidský základ její je ale tentýž. Rozdíl spočívá jenom v tom, že na lidech venkovských pozoruješ poetické zjevy a údaje ovšem mnohem snáze, různost povah že je tam ihned nápadna, že obyčejně celý nějaký děj můžeš sledovat od počátku po konec, vidíš původ a příčiny, vidíš lidem až na dno duše. Na venkově jsi právě na venkovském sadě: stromy stojí dále od sebe, je jich málo, každý je ti ihned svojí zvláštností nápadný. Město ale je les: charakter jednotlivých stromů ztrácí se v charakteru celku. Uniformující, egalisující velké město vyrovnává i veškeré projevy citové musíš ten zevnější lak teprve pracně odklípnout, abys přišel na povahu fládru. To ovšem vyžaduje určité vůle, veliké píle, času, talentu. Ano – talentu. Nemá ho každý!

„Jen sáhni v plné lidské živobytí žhavé,
 co vylovíš, to vše je zajímavé!“
 Jak rád bych podle Goetha jednat chtěl,
 jen kdybych Goethovu též ruku měl!“
 

volá Schönthan za jiné i – za sebe.

Přemnohý prostě řekne: nevidím povrchem toho moře až dolů na dno, „tedy tam perel není“. A když někdy životní bouře vyhodí perlu na břeh a on přes ně zrovna až klopýtne, řekne: „Výjimka! případ jednotlivý, (...)

(......)