Jo Nesbø
překlad: Kateřina Krištůfková

NEMESIS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 46 - Médea

Harry opatrně odsunul dveře do ložnice. Zdálo se mu, že nadále cítí její parfém, ale vůně byla tak vágní, že si nebyl jistý, zda vychází z pokoje, nebo z jeho vzpomínek. Velká postel trůnila uprostřed místnosti jako římská galéra. Posadil se na matraci, položil prsty na studené bílé povlečení, zavřel oči a ucítil pod sebou houpání. Dlouhé táhlé vlny. Bylo to takové, když na něj Anna toho večera čekala? Zuřivé zabzučení. Harry se podíval na hodinky. Přesně sedm. To je Beáta. Aune zazvonil o několik minut později, a když vyšel schody, měl červené obě brady. Udýchaně pozdravil Beátu a všichni tři vešli do pokoje.

„A vy tedy dokážete poznat, koho tyhle portréty představují?“ zeptal se Aune.

„Arne Albu,“ odpověděla Beáta a ukázala na obraz vlevo. „Alf Gunnerud uprostřed a Harry vpravo“

„Imponující,“ prohlásil Aune.

„No,“ konstatovala Beáta. „Mravenec dokáže v mraveništi rozlišit miliony jiných mravenců. V poměru k tělesné hmotnosti má mnohem větší gyrus fusiformis než já.“

„Obávám se, že moje poměrové číslo je extrémně nízké,“ poznamenal Aune. „Vidíš něco ty, Harry?“

„Vidím v každém případě trochu víc, než když mi je Anna ukázala poprvé. Teď vím, že to jsou ti tři, které obvinila.“ Harry pokývl k ženské postavě držící tři lampy. „Nemesis, bohyně pomsty a spravedlnosti.“

„Kterou Římané převzali od Řeků,“ doplnil Aune. „Ponechali jí váhy, bič nahradili mečem, přidali jí pásku přes oči a nazvali ji Justitia.“ Došel k lampě. „Když lidé přibližně šest set let před Kristem začali chápat, že systém krevní msty nefunguje, a rozhodli se odebrat pomstu jednotlivci a proměnit ji ve veřejnou věc, stala se právě tato ženská postava symbolem moderního právního státu.“ Pohladil studenou bronzovou figuru. „Slepá spravedlnost. Chladná pomsta. Naše civilizace spočívá v jejích rukou. Není krásná?“

„Krásná jako elektrické křeslo,“ prohodil Harry. „Annina pomsta nebyla právě chladná.“

„Byla horká i chladná,“ odpověděl Aune. „Promyšlená a současně vášnivá. Musela být velice citlivá. Očividně raněná na duši, ale to jsme my všichni, v podstatě jde jen o stupeň poškození.“

„A jaký druh škody Anna utrpěla?“

„Nikdy jsem ji neviděl, takže se můžu jen dohadovat.“

„Tak hádej,“ vyzval ho Harry.

„Když už mluvíme o antice, předpokládám, že jste slyšeli o Narcisoví, mladíkovi, který se tak zamiloval do svého vlastního obrazu, že už se od něj nedokázal odtrhnout. Freud zavedl v psychologii pojem narcista pro lidi, kteří trpí přehnaným pocitem vlastní jedinečnosti a kteří jsou posedlí snem o bezbřehém úspěchu. U narcistů bývá často potřeba pomstít se těm, kdo je ranili, nadřazena všem ostatním potřebám. Říká se tomu narcistický vztek. Americký psycholog Heiz Kohut popsal, jak se taková osoba bude snažit pomstít se za poranění – které nám může připadat nepodstatné – jakýmikoli prostředky. Například zdánlivé každodenní odmítání může tradičně způsobit, že tato osoba bude s nucenou zarytostí a bez oddechu usilovat o znovunastolení rovnováhy, v případě nutnosti i za cenu smrti.“

„Čí smrti?“ zeptal se Harry.

„Všech dotčených.“

„To je ale šílené,“ vykřikla Beáta.

„To v podstatě také říkám,“ konstatoval Aune suše.

Vešli do jídelny. Aune si poseděl na jedné ze starých rovných židlích u dlouhého úzkého dubového stolu. „Dneska už se takové nevyrábějí.“

Beáta zasténala. „Ale že by si vzala život jen proto… aby se pomstila? Vždyť musejí existovat i jiné způsoby.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Aune. „Ale sebevražda bývá často sama o sobě pomstou. V lidech, o kterých se domníváme, že nás zradili, vzbuzuje pocit viny. Anna zašla jen o kousíček dál. Navíc se můžeme důvodně domnívat, že opravdu už nechtěla dál žít. Byla osamělá, odvržená vlastní rodinou a zklamaná v milostném životě. Byla neúspěšná jako umělkyně a uchýlila se k drogám, aniž to cokoli vyřešilo. Stručně řečeno byla hluboce zklamaným a nešťastným člověkem, který si po chladné úvaze zvolil sebevraždu. A pomstu.“

„Bez morální reflexe?“ zeptal se Harry.

„Morální stránka je samozřejmě zajímavá.“ Aune si založil ruce na prsou. „Naše společnost nám ukládá morální povinnost žít, a proto sebevraždu odsuzuje. Ale při svém očividném obdivu k antice se možná Anna opírala o řecké filozofy, kteří se domnívali, že člověk by měl sám rozhodnout o tom, kdy zemře. Také Nietzsche se domníval, že jedinec má plné morální právo vzít si život. Dokonce používal výraz ‚Freitod‘ neboli dobrovolná smrt.“ Aune zdvihl ukazováček. „Jenže Anna stála také proti jinému morálnímu dilematu. Pomstě. Pokud tedy vyznávala křesťanskou etiku, která hlásá, že člověk se nemá mstít. Paradoxní samozřejmě je, že křesťané vyznávají boha, který je největším mstitelem ze všech. Vzepřeš-li se mu, budeš se navždy smažit v pekle, pomsta absolutně bez hranic, takřka záležitost pro Amnesty International, jestli chceš znát můj názor. A pokud…“

„Možná byla prostě jen plná nenávisti.“

Aune a Harry se otočili k Beátě. Dívala se na ně vyděšeně, jako by jí slova unikla jen omylem.

„Morálka,“ zašeptala. „Chuť žít. Láska… A přesto byla nenávist silnější.“