Jo Nesbø
překlad: Kateřina Krištůfková

PENTAGRAM
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 11.

Neděle. Rozloučení.

 

Ležela v posteli a kouřila cigaretu. Prohlížela si jeho záda před nízkou komodou, na nichž se lopatky pohybovaly pod hedvábnou vestou a způsobovaly, že látka zářila v odstínech černé a modré. Přesunula pohled k zrcadlu. Podívala se na jeho ruce uvazující měkkými jistými pohyby kravatu. Má ráda jeho ruce. Ráda se dívá, jak pracují.

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se.

Jejich pohledy se v zrcadle střetly. Jeho úsměv. I ten byl měkký a jistý. Vyšpulila rozmrzele spodní ret.

„Tak rychle, jak jen to půjde, miláčku.“

Nikdo jí neříkal „miláčku“ tak jako on. Liebling. S tím zvláštním přízvukem a zpěvavým tónem hlasu, díky němuž znovu začala mít skoro ráda němčinu.

„Doufám, že zítra večerním letadlem,“ dodal. „Chceš na mě počkat?“

Nedokázala potlačit úsměv. Rozesmál se. Ona se rozesmála. K čertu s ním, on to vždycky dokáže.

„Jsem si jistá, že tam v Oslu na tebe čekají zástupy holek,“ pronesla.

„To doufám.“

Zapnul si vestu a z ramínka ve skříni sundal sako.

„Vyžehlila jsi mi kapesníky, miláčku?“

„Položila jsem ti je na kufr i s ponožkami,“ odpověděla.

„Skvělé.“

„Máš schůzku s některou z nich?“

Rozesmál se, došel k posteli a naklonil se nad ni.

„Co myslíš?“

„Nevím.“ Objala ho kolem krku. „Připadá mi, že jsou z tebe cítit ženské pokaždé, když se vrátíš domů.“

„To je proto, že nejsem nikdy pryč dost dlouho na to, aby vyvanula tvoje vůně, miláčku. Jak je to dlouho, co jsem tě našel? Šestadvacet měsíců? Voním tebou už šestadvacet měsíců.“

„A nikým jiným?“

Posunula se v posteli níž a přitáhla si ho. Lehce ji políbil na ústa.

„A nikým jiným. Letadlo, miláčku…“

Vymanil se jí.

Sledovala, jak jde ke komodě, otevírá zásuvku, bere si pas a letenky, strká je do náprsní kapsy a zapíná si sako. Celé se to odehrálo v jediném klouzavém pohybu, s nenásilnou účelností, která jí připadala smyslná a zároveň děsivá. Kdyby se většina věcí, které dělal, neodehrávala se stejnou minimální námahou, řekla by, že tohle musel trénovat celý život: odcházení. Opouštění.

Na to, kolik času spolu strávili za poslední dva roky, o něm věděla podivně málo, ale on nikdy nezastíral, že se ve svém dřívějším životě stýkal s velmi mnoha ženami. Tvrdíval, že je to proto, že tak zoufale hledal ji. Skoncoval s nimi, jakmile pochopil, že nejsou ona, a neklidně pokračoval v hledání, až se jednoho krásného podzimního dne před dvěma roky potkali v baru Grandhotelu Evropa na Václavském náměstí v Praze.

Byla to nejkrásnější omluva promiskuity, jakou kdy slyšela.

Každopádně krásnější než ta její, neboť ona to dělala pouze pro peníze.

„Co vlastně děláš v Oslu?“

„Obchody,“ odpověděl.

„Proč mi nikdy nechceš říct, co přesně děláš?“

„Protože se máme rádi.“

Tiše za sebou zavřel dveře a ona slyšela jeho kroky na schodech.

Zase sama. Zavřela oči a doufala, že jeho vůně se udrží v povlečení, dokud se nevrátí. Sáhla si na řetízek na krku. Od chvíle, kdy jí ho dal, ho vůbec nesundala, dokonce ani když se koupala. Prsty pohladila přívěsek a myslela na jeho kufr, který nikdy neviděla otevřený. Co v něm vozí? Proč se ho na to nezeptala? Možná proto, že cítila, že se podle jeho názoru už moc vyptává. Nesmí ho rozčilovat.

Povzdechla si, podívala se na hodinky a znovu zavřela oči. Den byl prázdný. Na druhou je objednaná k lékaři, to je všechno. Začala počítat vteřiny a přitom prsty stále hladila přívěsek, načervenalou diamantovou hvězdu s pěti cípy.

 

Titulek na přední straně VG zněl, že nejmenovaná televizní celebrita měla „krátký, ale intenzivní“ poměr s Camillou Loenovou. Podařilo se jim získat zrnitou fotografii Camilly z dovolené, na níž byla v miniaturních bikinách. Očividně proto, aby tak zdůraznili náznaky v hlavním textu týkající se toho, oč šlo v tomto vztahu především.

Dagbladet otiskl tentýž den rozhovor se sestrou Lisbeth Barliové, Toyou Harangovou, která pod titulkem „Vždycky utíkala“ uváděla chování své mladší sestry v dětství jako možné vysvětlení jejího záhadného zmizení. Citát: „Utekla i ze Spinnin‘ Wheel, tak proč ne teď?“

Vyfotografovali ji, jak pózuje před autobusem své kapely v kovbojském klobouku. Usmívala se. Harry předpokládal, že než stiskli spoušť, nestačila si to promyslet.

„Pivo.“

Dosedl na barovou stoličku v Underwater a přisunul si VG. Stálo tam, že Springsteenův koncert ve Valle Hovin je vyprodaný. No co. Za prvé nesnáší koncerty na stadionu a za druhé společně s Oysteinem dostopoval do drammenské sportovní haly, když jim bylo patnáct, s falešnými lístky na Springsteena, které vyrobil Oystein. Tehdy byli na vrcholu. Jak Springsteen, tak Oystein i sám Harry.

Harry noviny odsunul a rozložil si vlastní výtisk Dagbladet s fotografií Lisbethiny sestry. Sourozenecká podoba byla nepřehlédnutelná. Mluvil s ní po telefonu, volal jí do Trondheimu, ale moc mu toho říct nemohla. Nebo přesněji: moc zajímavého mu říct nemohla. To, že hovor přesto trval dvacet minut, nebyla jeho vina. Vysvětlila mu, že její jméno se vyslovuje s přízvukem na „a“. Toy-a. A že ji nepojmenovali po sestře Michaela Jacksona, která se jmenuje LaToya s přízvukem na „oy“.

Od Lisbethina zmizení uplynuly čtyři dny a případ nadále vězel – stručně řečeno – na mrtvém bodě.

Totéž platilo pro případ Camilly Loenové. Dokonce i Beátu to frustrovalo. Celý víkend pomáhala těm nemnoha taktickým vyšetřovatelům, kteří neměli dovolenou. Hodná holka, Beáta. Škoda že to k ničemu nevedlo.

Vzhledem k tomu, že Camilla byla očividně společenská, dokázali zmapovat většinu jejích aktivit týden před vraždou, ale jednotlivé nitky je nikam nezavedly.

Harry měl vlastně v úmyslu zmínit se před Beátou o tom, že se Waaler zastavil u něj v kanceláři a více či méně očividně navrhl, aby mu Harry prodal svoji duši. Ale z nějakého důvodu to nechal plavat. Beáta má navíc svých starostí dost. Kdyby to pověděl Mollerovi, způsobilo by to jen poprask, takže tuhle myšlenku zavrhl okamžitě.

Harry už vypil polovinu druhého piva, když si jí všiml. Seděla sama v pološeru u jednoho ze stolů u zdi. S mírným úsměvem se na něj zpříma dívala. Na stole před sebou měla pivo a mezi pravým ukazováčkem a prostředníčkem cigaretu.

Harry vzal svůj půllitr a došel k jejímu stolu.

„Můžu si přisednout?“

Vibeke Knutsenová pokývla k prázdné židli.

„Co tu děláte?“

„Bydlím přece hned vedle,“ vysvětlil Harry.

„To jsem pochopila, ale nikdy předtím jsem vás tu neviděla.“

„Ne. Já a můj štamgastský lokál máme různý názor na jistou událost z minulého týdne.“

„Vyhodili vás?“ zasmála se chraplavě.

Harrymu se ten smích líbil. A připadalo mu, že Vibeke vypadá dobře. Možná to bylo nalíčením. A tím příšeřím. A co tedy? Líbily se mu její oči, byly živé a hravé. Dětské i chytré. Stejně jako Rácheliny. Jenže tady podoba také končila. Ráchel měla úzká, citlivá ústa, zatímco ústa Vibeke byla velká a ještě zvýrazněná jasně červenou rtěnkou. Ráchel se oblékala s nenápadnou elegancí a byla útlá, téměř jako baletka, bez výraznějších tvarů. Vibeke dnes měla na sobě top s tygřími pruhy, ale pohledy přitahoval stejně efektivně jako ten leopardí a zebří. Na Ráchel bylo skoro všechno tmavé. Oči, vlasy, pleť. Nikdy neviděl jinou pleť žhnout tak jako její. Vibeke měla vlasy rusé a odhalené zkřížené nohy jí v pološeru bíle svítily.

„A co tu děláte vy takhle sama?“ oplatil jí otázku Harry.

Pokrčila rameny a upila z půllitru.

„Anders je na cestách a vrátí se až večer. Takže si trochu užívám.“

„Jel daleko?“

„Někam do Evropy, však víte, jak to chodí. Nikdy vám nic neřeknou.“

„Co dělá?“

„Prodává vybavení pro kostely a modlitebny. Oltářní desky, kazatelny, kříže a takové věci. Použité i nové.“

„Hm. A v Evropě teda?“

„Jestliže chtějí v nějakém švýcarském kostele novou kazatelnu, klidně se může stát, že jim ji vyrobí v Alesundu. A ta stará se zrestauruje a skončí ve Stockholmu nebo v Narviku. Pořád cestuje, je víc pryč než doma. Zvlášť poslední dobou. Vlastně poslední rok.“

Potáhla z cigarety a při vdechu dodala:

„Ale není věřící.“

„Ne?“

Zavrtěla hlavou, kouř se jí přitom silně vinul mezi červenými rty s hustými drobnými vráskami na horní straně.

„Jeho rodiče patřili k letničnímu hnutí a Anders v tom vyrůstal. Byla jsem jen na jednom jejich setkání, ale víte co? Podle mě je to humus. Když začnou řečnit jako v transu a tak… Byl jste už někdy na takovém setkání?“

„Dvakrát,“ odpověděl Harry. „V komunitním centru Filadelfia.“

„Spasilo vás to?“

„Bohužel ne. Jenom jsem tam hledal chlapíka, který mi slíbil, že bude svědčit v jednom případu.“

„Jo jo, tak jestli jste tam nenašel Ježíše, našel jste tam v každém případě aspoň toho svědka.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Řekli mi, že tam přestal chodit, a není k nalezení na žádné z adres, co jsem sehnal. Ne, rozhodně mě to nespasilo.“

Harry dopil a gestikuloval směrem k baru. Vibeke si zapálila další cigaretu.

„Snažila jsem se vás dneska zastihnout,“ začala. „V práci.“

„Vážně?“

Harry pomyslel na němý telefonát na telefonním záznamníku.

„Ano, jenže mi bylo řečeno, že to není váš případ.“

„Pokud máte na mysli případ Camilly Loenové, tak to je pravda.“

„Takže jsem mluvila s tím druhým tam od vás. S tím hezounem.“

„S Tomem Waalerem?“

„Ano. Pověděla jsem mu o Camille pár věcí. To, co jsem nemohla vyprávět, když jste tam byl.“

„Proč ne?“

„Protože tam seděl Anders.“

Dlouze potáhla z cigarety.

„Nesnáší, když se vyjadřuju o Camille nějak hanlivě. Úplně zuří. Ačkoli jsme ji skoro neznali.“

„Proč byste o ní měla říkat něco hanlivého, jestliže jste ji neznala?“

Pokrčila rameny.

„Nemyslím si, že by to bylo hanlivé. To si myslí Anders. Záleží asi na výchově. Mám dojem, že si v podstatě myslí, že všechny ženy by neměly mít v životě sex s víc než jedním mužem.“

Típla cigaretu a dodala tiše:

„A to ještě sotva.“

„Hm… A Camilla měla sex s víc než jedním mužem?“

„Znám jenom křestní jméno.“

„Odkud ho znáte? Bylo u vás něco slyšet?“

„Ne z patra do patra. Takže v zimě jsme nic moc neslyšeli. Ale v létě, když byla otevřená okna. Však víte, zvuky…“

„… se přes tyhle dvory dobře nesou.“

„Přesně tak. Anders vždycky vstal a okno v ložnici přibouchl. A když jsem to například okomentovala, že teď jí to dělá fakt dobře, dokázal se naštvat tak, že si šel lehnout do obýváku.“

„A vy jste se mě snažila zastihnout proto, abyste mi tohle řekla?“

„Ano. Tohle a ještě jednu věc. Někdo mi volal. Nejdřív jsem si myslela, že je to Anders, jenže když volá on, vždycky poslouchám zvuky v pozadí. Obvykle mi volává z nějaké ulice v nějakém evropském městě. Zvláštní je, že ten zvuk je vždycky stejný, jako by mi pokaždé volal ze stejného místa. No to je jedno. Tohle znělo jinak. Normálně bych praštila sluchátkem a víc bych na to nemyslela, jenže po tom, co se stalo Camille, a když je Anders pryč…“

„Ano?“

„Ne, nebylo to nic dramatického.“

Unaveně se usmála. Harrymu ten úsměv připadal pěkný.

„Jenom někdo dýchal do sluchátka. Ale bylo to hnusné. Tak jsem vám to chtěla říct. Waaler tvrdil, že to prošetří, ale nejspíš nezjistili, z jakého čísla ten člověk volal. Stává se přece, že se vrazi vracejí, ne?“

„Řekl bych, že to tak bývá většinou jen v detektivkách,“ odpověděl Harry. „Nepřikládal bych tomu důležitost.“

Otáčel půllitrem. Medicína začala účinkovat.

„Neznáte náhodou vy nebo váš partner Lisbeth Barliovou?“

Vibeke povytáhla namalované obočí a zeptala se:

„Tu ženu, co zmizela? Proč bychom ji proboha měli znát?“

„Jistě, proč byste proboha měli?“ zamumlal Harry a uvažoval o tom, co ho přimělo položit tuhle otázku.

 

Když se ocitli na chodníku před Underwater, bylo skoro deset.

Harry se musel doširoka rozkročit, aby udržel rovnováhu.

„Bydlím tady kousek,“ začal. „Co kdyby…“

Vibeke naklonila hlavu ke straně a usmála se.

„Neříkejte nic, čeho byste pak litoval, Harry.“

„Litoval?“

„Poslední půlhodinu jste mluvil jenom o té Ráchel. Snad jste to nezapomněl?“

„Vždyť jsem říkal, že mě nechce.“

„Jasně, a vy nechcete zase mě. Vy chcete Ráchel. Nebo nějakou náhradní Ráchel.“

Položila mu ruku na paži.

„A možná bych si dokázala představit, že bych jí chvíli byla, kdyby se věci měly jinak. Jenže se nemají jinak. A Anders se brzo vrátí domů.“

Harry pokrčil rameny a udělal úkrok, aby neupadl.

„Tak vás aspoň doprovodím k vratům,“ zahuhňal.

„Je to dvě stě metrů, Harry.“

„To zvládnu.“

Vibeke se hlasitě zasmála a zavěsila se do něj.

Sunuli se pomalu Ullevalskou ulicí, přitom je míjela auta a prázdné taxíky a večerní vzduch laskal jejich kůži tak, jak to dělává v Oslu jen v červenci. Harry naslouchal rovnoměrnému šumění jejího hlasu a myslel na to, co asi právě teď dělá Ráchel.

Zastavili před černými tepanými vraty.

„Dobrou noc, Harry.“

„Hm. Pojedete výtahem?“

„Proč se ptáte?“

„Ale nic.“ Harry si strčil ruce do kapes u kalhot a málem ztratil rovnováhu. „Dávejte na sebe pozor. Dobrou noc.“

Vibeke se usmála, došla k němu, a když ho políbila na tvář, nasál Harry její vůni.

„V jiném životě, kdo ví?“ zašeptala.

Vrata se za ní s hladkým naolejovaným cvaknutím zabouchla. Harry se snažil zorientovat se, jenže v tom upoutalo jeho pozornost cosi ve výkladní skříni před ním. Nebyl to výběr náhrobků, ale něco v zrcadlovém obraze. Červené auto u krajnice na druhé straně ulice. Kdyby se Harry alespoň trochu zajímal o auta, možná by věděl, že ta exkluzivní hračka je Tommykaira ZZ-R.

„Jdi k čertu,“ zašeptal Harry a vykročil do silnice. Se zuřivým zatroubením se mu vyhnul taxík. Harry došel ke sportovnímu vozu a zastavil se u strany řidiče. Kouřové okénko se neslyšně stáhlo.

„Co tady k sakru děláte?“ zasyčel Harry. „Sledujete mě?“

„Dobrý večer, Harry.“ Tom Waaler zívl. „Hlídám byt Camilly Loenové. Sleduju, kdo jde dovnitř a ven. To není pouhá floskule, že se vrah vždycky vrací na místo činu, víte?“

„To teda je,“ nesouhlasil Harry.

„Jenže – jak jste asi pochopil – je to to jediné, co máme. Ten chlap, co ji zabil, nám toho moc nezanechal.“

„Ten chlap, co ji zavraždil,“ namítl Harry.

„Nebo ženská.“

Harry pokrčil rameny a popošel, aby neztratil rovnováhu. Dveře na straně spolujezdce se otevřely.

„Naskočte si, Harry. Chci si s vámi promluvit.“

Harry zamžoural směrem k otevřeným dveřím. Zaváhal. Znovu popošel. Pak obešel vůz a nastoupil.

„Přemýšlel jste?“ zeptal se Waaler a ztlumil hudbu.

„Ano, přemýšlel,“ odpověděl Harry a zavrtěl se na úzkém, anatomicky tvarovaném sedadle.

„A došel jste ke správné odpovědi?“

„Očividně se vám líbí červená japonská sportovní auta.“ Harry zdvihl pěst a tvrdě jí udeřil do palubní desky. „Solidní věcička. Řekněte mi…“ Harry se soustředil na artikulaci. „Takhle jste tu mluvil se Sverrem Olsenem na Grünerlokka ten večer, co byla zavražděna Ellen?“

Waaler se dlouze díval na Harryho, teprve pak otevřel ústa a odpověděl.

„Harry, nemám tušení, o čem to mluvíte.“

„Že ne? Věděl jste, že Ellen odhalila, že jste hlavní osobou stojící za gangem pašeráků zbraní, je to tak? To vy jste se postaral o to, aby ji Sverre Olsen zavraždil, než to stihne říct někomu dalšímu. A když jste se dozvěděl, že jsem Olsenovi na stopě, pospíšil jste si a naaranžoval jste to tak, jako že na vás vytáhl při zatýkání pistoli. Stejně tak jako s tím maníkem u Havnelageret. To je už taková vaše specialita, tohleto, odpravovat otravné svědky.“

„Jste opilý, Harry.“

„Strávil jsem dva roky tím, abych na vás něco našel Waalere, věděl jste to?“

Waaler neodpověděl.

Harry se zasmál a znovu udeřil pěstí. V palubní desce to hrozivě zapraštělo.

„Samozřejmě jste to věděl. Korunní princ ví všechno. Jak to děláte? Povězte mi to.“

Waaler se díval z bočního okénka. Z kebabového bistra vyšel nějaký muž, zastavil se, rozhlédl se na obě strany a pak zamířil ke kostelu sv. Trojice. Nikdo z nich nepromluvil, dokud muž nezabočil do ulice mezi hřbitovem a špitálem Panny Marie.

„Fajn,“ pronesl Waaler tiše. „Můžu se klidně přiznat, jestli chcete. Ale nezapomeňte na to, že pokud si člověk vyslechne něčí zpověď, může se snadno dostat do nepříjemného dilematu.“

„Nepříjemnosti jsou vítány.“

„Potrestal jsem Sverreho Olsena tak, jak si zasloužil.“

Harry pomalu otočil hlavu k Waalerovi, který měl zpola zavřené oči a hlavou spočíval na hlavové opěrce.

„Jenže to nebylo proto, že bych se bál, že prozradí, že on a já jsme snad komplicové. Tahle část vaší teorie je chybná.“

„Vážně?“

Waaler si povzdechl.

„Uvažujete někdy o tom, co vede lidi, jako jsme my, k tomu, aby dělali tuhle práci?“

„Nedělám nic jiného,“ odpověděl Harry.

„Co vám vytane na mysli jako první, Harry?“

„Jako první co?“

„Mně jako první vytane to, že je noc a že se můj otec sklání nad mojí postýlkou.“

Waaler pohladil volant.

„Mohlo mi být tak čtyři pět let. Otec voněl tabákem a bezpečím. Však víte. Takhle mají vonět otcové. Jako obvykle přišel domů až potom, co už jsem ležel v posteli. A já jsem věděl, že odjede do práce dávno předtím, než se druhého dne ráno vzbudím. A věděl jsem, že pokud otevřu oči, usměje se, pohladí mě po hlavě a zase půjde. Takže jsem předstíral, že spím, aby se zdržel trochu déle. Jen někdy, když jsem měl noční můry o ženě s prasečí hlavou honící se ulicemi za dětskou krví, jsem se prozradil poté, co otec vstal, a poprosil jsem ho, aby ještě chvíli zůstal. A pak u mě seděl a já tam ležel s otevřenýma očima a jenom se na něj díval. Měl jste to s otcem taky takhle, Harry?“

Harry pokrčil rameny.

„Můj otec byl učitel. Býval pořád doma.“

„Takže střední třída.“

„Tak nějak.“

Waaler přikývl.

„Můj otec byl řemeslník. Stejně jako otcové mých nejlepších kamarádů, Geira a Lima. Bydleli přímo nad námi v jednom činžáku na Starém městě, kde jsem vyrůstal. Šedá východní část, ale pěkný, udržovaný dům, který patřil cechu. Nepohlíželi jsme sami na sebe jako na dělnickou třídu, byli jsme v podstatě všichni jako jeden muž dodavatelé. Limův otec dokonce vlastnil kiosek, kde se střídala celá rodina, odtud také Limova přezdívka. Všichni řemeslníci v sousedství tvrdě makali. Ale nikdo tak tvrdě jako můj otec. Od časného rána do pozdního večera. Dnem i nocí. Byl jako stroj, který se vypínal jen v neděli. Ani jeden z mých rodičů neměl zvláštní vztah ke křesťanské víře, ačkoli můj otec studoval půl roku ve večerní škole teologii, protože dědeček chtěl, aby se stal knězem. Jenže když dědeček zemřel, nechal toho. Přesto jsme chodili každou neděli do valerengského kostela a potom nás otec vždycky brával na výlet na Ekeberg nebo do Ostmarky. A v pět hodin jsme se převlékli a posadili se do obývacího pokoje k nedělní večeři. Možná to zní nudně, ale víte co? Já jsem se na ty neděle celý týden těšil. Pak přišlo pondělí a otec byl zase pryč. Pořád na nějaké stavbě, kde se muselo dělat přesčas. Někdy pracoval oficiálně, někdy tak napůl a někdy načerno. Tvrdil, že to je jediný způsob, jak si v téhle branži něco vydělat. Když mi bylo třináct, přestěhovali jsme se do bohatší západní části města do domu se zahradou. Otec tvrdil, že je to tam lepší. Byl jsem jediný ve třídě, kdo neměl rodiče právníky, ekonomy, lékaře nebo tak podobně. Náš soused byl soudce a měl syna v mém věku. Jáchyma. Otec doufal, že budu jako Jáchym. Říkával, že pokud mám proniknout do některé z těch branží, musím mít uvnitř známé, musím se naučit šifry, jazyk, nepsaná pravidla. Jenže já jsem sousedovic syna nikdy ani nezahlédl, vídal jsem jen jejich psa, vlčáka, který stával na verandě a celou noc štěkal. Když mi skončila škola, jezdil jsem tramvají do Starého města a místo toho jsem se scházel s Geirem a Limem. Otec a matka pozvali všechny sousedy na grilování, jenže ti se do jednoho vymluvili a zdvořile odmítli. Vzpomínám si na kouř z grilů a hlasitý smích z ostatních zahrad toho léta. Nám nikdy nikdo pozvání neoplatil.“

Harry se soustředil na výslovnost:

„Má tohle vyprávění nějakou pointu?“

„To uvidíte. Mám přestat?“

„Mně je to fuk. V televizi dneska večer stejně nic nedávají.“

„Jednou v neděli jsme se jako obvykle chystali do kostela. Stál jsem venku na ulici, čekal na otce a matku a přitom pozoroval vlčáka chodícího po zahradě, který na mě vrčel a štěkal zpoza plotu. Nevím, proč jsem to udělal, ale došel jsem tam a otevřel branku. Možná jsem si myslel, že je vlčák tak naštvaný, protože je sám. Skočil na mě, povalil mě na zem a prokousl mi tvář. Ještě pořád tam mám jizvu.“

Waaler na ni ukázal, ale Harry nic neviděl.

„Soudce zavolal na psa z verandy a ten mě pustil. Pak mi nařídil, abych okamžitě vypadl z jeho zahrady. Matka plakala a otec skoro nemluvil, když mě vezli na pohotovost. Když jsme přijeli domů, měl jsem od brady až těsně pod ucho silnou černou sešitou čáru. Můj otec se vypravil k sousedům. Po návratu měl v očích temno a mluvil ještě míň. Nedělní pečeni jsme snědli beze slova. Téže noci jsem se probudil, ležel jsem v posteli a uvažoval, proč jsem se vzbudil. Všude panovalo naprosté ticho. Pak mi to došlo. Vlčák. Přestal štěkat. Pak jsem zaslechl, jak vrzly vstupní dveře. A instinktivně jsem věděl, že už toho vlčáka nikdy neuslyším. Rychle jsem zavřel oči, když se tiše otevřely dveře ložnice, ale stihl jsem zahlédnout kladivo. Z otce byl cítit tabák a bezpečí. A já jsem předstíral, že spím.“

Waaler oprášil z věnce volantu neviditelné zrníčko prachu.

„Udělal jsem to proto, že jsem věděl, že Sverre Olsen zabil jednu naši kolegyni. Udělal jsem to pro Ellen, Harry. Pro nás. Teď to víte, zabil jsem člověka. Udáte mě, nebo ne?

Harry jen zíral. Waaler zavřel oči.

„Měli jsme proti Olsenovi jenom indicie, Harry. Pustili by ho. To jsem nemohl dovolit. Vy byste to dovolil, Harry?“

Waaler otočil hlavu a střetl se s Harryho strnulým pohledem.

„Dovolil?“

Harry polkl.

„Někdo vás viděl se Sverrem Olsenem v autě. Někdo, kdo byl ochotný svědčit. Ale to asi dobře víte, že?“

Waaler pokrčil rameny.

„Mluvil jsem s Olsenem několikrát. Byl to neonacista a kriminálník. Naším úkolem je být v obraze, Harry.“

„Ten, co vás viděl, už najednou nechce vypovídat. Vy jste s ním mluvil, je to tak? Vyhrožoval jste mu, aby mlčel.“

Waaler zavrtěl hlavou.

„Na tohle nemůžu odpovědět, Harry. I když se rozhodnete stát se členem našeho týmu, existuje pevné pravidlo, že můžete vědět jen to, co potřebujete pro výkon své funkce. Možná to zní přísně, ale funguje to. My fungujeme.“

„Mluvil jste s Kvinsvikem?“ zahuhňal Harry.

„Kvinsvik je jenom jeden z vašich větrných mlýnů, Harry. Zapomeňte na něj. Myslete radši sám na sebe.“

Naklonil se k Harrymu blíž a ztišil hlas:

„Co můžete ztratit? Podívejte se pořádně do zrcadla…“

Harry zamrkal.

„Správně,“ dodal Waaler. „Jste alkoholik, brzy vám bude čtyřicet, nemáte práci, rodinu, peníze.“

„Naposledy!“ Harry se pokusil to zakřičet, ale byl příliš opilý. „Mluvil jste s… s Kvinsvikem?“

Waaler se na sedadle opět narovnal.

„Jděte domů, Harry. A přemýšlejte o tom, jestli někomu něco dlužíte. Svému vlastnímu úřadu? Který vás přežvýká, zjistí, že chutnáte špatně, a zase vás vyplivne? Svým šéfům, kteří metelí pryč jako ustrašené myši, jakmile jen ucítí problémy? Nebo snad dlužíte něco sám sobě? Sobě, který jste se po celé roky snažil udržovat osloské ulice jakžtakž bezpečné v zemi, která chrání zločince lépe než své úředníky? Harry, jste v tom, co děláte, v podstatě jeden z nejlepších. Na rozdíl od nich máte talent. A přesto máte mrzký plat. Já vám můžu nabídnout pětinásobek toho, co si vyděláte dneska, ale to není to nejdůležitější. Můžu vám nabídnout kapku důstojnosti. Harry. Důstojnosti. Přemýšlejte o tom.“

Harry se snažil na Waalera zaostřit, ale jeho obličej se mu rozplýval. Zašátral po klice dveří, avšak nenašel ji. Zatracený japonský káry. Waaler se přes něj naklonil a dveře mu otevřel.

„Vím, že jste se snažil najít Roye Kvinsvika,“ prohlásil Waaler. „Ušetřím vám námahu. Ano, mluvil jsem s Olsenem toho večera na Grünerlokka. Jenže to neznamená, že mám co do činění s Elleninou vraždou. Pomlčel jsem o tom, abych to nekomplikoval. Dělejte, jak myslíte, ale věřte mi: svědectví Roye Kvinsvika je nezajímavé.“

„Kde je?“

„Změní to něco, jestliže vám to řeknu? Uvěříte mi pak?“

„Možná,“ odpověděl Harry. „Kdo ví?“

Waaler si povzdechl.

„Sogneská ulice 32. Bydlí ve sklepní místnosti svého někdejšího otčíma.“

Harry se otočil a zamával na přijíždějící taxík s rozsvíceným nápisem na střeše.

„Zrovna dneska večer má zkoušku sboru,“ dodal Waaler. „Dá se tam dojít pěšky. Zkoušejí v komunitním centru Gamle Aker.“

„Gamle Aker?“

„Konvertoval od filadelfské náboženské společnosti k betlémské.“

Volný taxík zabrzdil, zaváhal, znovu přidal plyn a zmizel směrem do centra. Waaler se ušklíbl.

„Člověk nemusí ztratit víru, aby mohl konvertovat, Harry.“