Stanislav K. Neumann

SEN O ZÁSTUPU ZOUFAJÍCÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Sen o zástupu zoufajících

Komíny příliš dusící a stoky páchnoucí nákazou
                                                          otravovaly Město,
jež v podjarních mlhách večerních propadávalo se
                                                                              do šera
i s hlukem a se světly, rozházenými jak bludičky bahen.
A staré louže v ulicích a stará bída v ulicích
                                                  otravovaly Město.
A Černé ruce v továrnách a černé hříchy v palácích
                                                              čekaly večerní Ave.

Nad městem v šeru sám a sám uprostřed zoraných polí
stál jsem a pohledem objímal jsem v mlhách se třesoucí
                                                                                 Město.
A nebesa byla studená, těžká, šedivá, studená,
a země mokvala mlhou… Pak zvony se rozezvučely…
Ty jedny v zoufalou píseň, ty druhé v pláč křečovitý…
A zvony, světla, mlhy směsovaly se dlouze v houstnoucí
                                                                                      tmě.

Pak ticho a temno… Věděl jsem: zástupy rozlézají se
                                              Městem na všechny strany,
by v předměstské ulice rozlili černé své proudy…
A náhle jsem spatřil, jak zkrvavělá světla množila se
                                                                             a rostla,
až jedno s druhým se spojilo ve žhoucí moře rudých
                                                                            plamenů,
a ohnivá ta zátopa jak požár hltala Město…
A tu se černá postava ze žhoucí té výhně vzepjala
                  s rukama zoufale vztýčenýma
a za ní druhá a jiné a jiné do set a do tisíců…

Nesčetné davy stoupaly ke mně vzhůru, zastírajíce
                                                         všechno...

Juž rozeznával jsem zřítelnic uhlíky žhavé a náhle
své sestry a bratry jsem poznával v zástupu
                                                                zoufajících,
ty, jimž na bílá čela vpálili rebelů příhanu mocní,
ty, kteříž za mnoho potu málo dostávají chleba,
ty, kteří z ostrovů ducha na dlaních plameny nesou
a kteří v levicích stavební kámen, v pravicích meče
                                                                                drží,
budujíce na chrámu nového života;
básníka uhladovělého, nevěstku syfilickou, filosofa
                  s roztříštěnou nádherou mozku,
dělníka zmrzačeného, pannu, lesbickou, vzpůrce
                        z vězení uprchnuvšího –
své bratry a sestry svoje poznával jsem v zástupu
                                                                      zoufajících.

A juž obklíčen jimi udivený jsem hleděl,
jak žádost palčivá jim žhnula v horečných tvářích.
A děli mi: „Veď nás! Chceme ze života! Od Země
                                                          chceme, veď nás!
Do nebes (...)

(......)