Stanislav K. Neumann

KNIHA MLÁDÍ A VZDORU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV
1897–1902

Sen o zástupu zoufajících

Komíny příliš dusící a stoky páchnoucí nákazou otravovaly město,
jež v podjarních mlhách večerních propadávalo se do šera
i s hlukem a se světly, rozházenými jak bludičky bahen.
A staré louže v ulicích a stará bída v ulicích otravovaly město.
A černé ruce v továrnách a černé hříchy v palácích čekaly večerní Ave.

Nad městem v šeru sám a sám uprostřed zoraných polí
stál jsem a pohledem objímal jsem v mlhách se třesoucí město.
A nebesa byla studená, těžká, šedivá, studená,
a země mokvala mlhou… Pak zvony se rozezvučely…
Ty jedny v zoufalou píseň, ty druhé v pláč křečovitý…
A zvony, světla, mlhy směsovaly se dlouze v houstnoucí tmě.

Pak ticho a temno… Věděl jsem: zástupy rozlézají se městem na všechny strany,
by v předměstské ulice rozlily černé své proudy…
A náhle jsem spatřil, jak zkrvavělá světla množila se a rostla,
až jedno s druhým se spojilo ve žhoucí moře rudých plamenů,
a ohnivá ta zátopa jak požár hltala město…
A tu se černá postava ze žhoucí té výhně vzepjala
s rukama zoufale vztýčenýma
a za ní druhá a jiné a jiné do set a do tisíců…

Nesčetné davy stoupaly ke mně vzhůru, zastírajíce všecko…

Již rozeznával jsem zřítelnic uhlíky žhavé a náhle
své sestry a bratry jsem poznával v zástupu zoufajících,
ty, jimž na bílá čela vpálili rebelů příhanu mocní,
ty, kteří za mnoho potu málo dostávají chleba,
ty, kteří z ostrovů ducha na dlaních plameny nesou
a kteří v levicích stavební kámen, v pravicích meče drží,
budujíce na chrámu nového života;
básníka uhladovělého, nevěstku syfilitickou, filosofa
s roztříštěnou nádherou mozku,
dělníka zmrzačeného, pannu lesbickou, vzpůrce
z vězení uprchnuvšího —
své bratry a sestry svoje poznával jsem v zástupu zoufajících.

A již obklíčen jimi udivený jsem hleděl,
jak žádost palčivá jim žhnula v horečných tvářích.
A děli mi: „Veď nás! Chceme ze života! Od země chceme, veď nás!
Do nebes chceme, k Bohu nás veď, před jeho slitování!
Vysílili jsme se orbou v úhorech lidstva,
byli jsme kamenováni jako jeho svatí,
byli jsme poplváni jako jeho Kristus
a důtkami bičovali nám záda rabů…
Veď k Bohu nás, máme právo na jeho nebesa a jeho slitování!“

— „Nuž tedy vzhůru!“ neváhal jsem ani okamžik vzkřiknout,
a ohromným proudem rozlili jsme se k nebesům
a jako na povel nezpívané dosud hymny neznámá slova,
bolestná nevýslovně, rozezvučela davy.

Mlhami, oblaky, podle hvězd, jež uhýbaly se z dráhy,
spěli jsme vzhůru, hledajíce království boží.
Mlhami, oblaky, podle hvězd, nečítajíce času,
spěli jsme se svou horečnou žádostí a se svou bolestnou hymnou…

Konečně v modravé dálce objevily se břehy…

S novými barvami, s novými vůněmi a na stromech s ovocem novým
vegetace neznámých tropů rozevřela se pro nás.
Však ticho nezavzdychlo tu ani, ptáka jsme nespatřili,
ve větvích hnízda byla opuštěna a traviny neskláněly se pod láskou hmyzů.
Podivná úzkost sevřela naše hrdla, (...)

(......)