Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVIII
Jedna vlašťovka

Únor je nejhorší měsíc. Nikoli ovšem pro ty, kteří se těší dosud na masopustní plesy a reje a jsou dobře zdomácnělí ve městě, nýbrž pro lidi, kteří své nejkrásnější dny slaví mezi lesy a poli a žijí důvěrněji s venkovskou půdou. Je věru těžko říci, kdy takový člověk pociťuje v únoru mocnější touhu po jaru zdánlivě tak hrozně ještě vzdáleném: zda v pustý, mlhavý den, smutný jako šedivá jeskyně, kde vše, co se pohybuje, straší jako mátoha a veškera míza zdá se navěky zakleta do ztuhlých stromů a do zmrzlé země, – anebo v jasný den sněhový a ledový, kdy slunce jest již jaksi vyzývavé a připomíná věci naprosto nesrovnatelné s půdou vrzající pod nohama, se ztuhlou řekou a se stráněmi nejmrtvějšími.

Předpokládám ovšem, že lidé žijící skutečně venkov mají jaro tak rádi jako já. Snad je to již předpoklad trochu smělý. Neboť s civilizací dostávají se i do nejzapadlejších koutů a k nejčistším srdcím jakési stopy lidí kultivovaných, všelijak kultivovaných. Snad tedy i těch, u nichž jaro vyšlo z módy.

Znáti se příliš veřejně ke své lásce k jaru je dnes opravdu poněkud odvážno. Nedivil bych se tedy, že nějaká prostinká duše otravuje si jaro aspoň tím, že se bojí doznati si tuto svou lásku. Zejména však je to odvážno pro básníka, který toho nesmlčí. Neboť že „básníci opěvují jaro“, o tom mluví dnes již i ta ústa, která, dle úsudku obecenstva, dělají naše nejlepší vtipy.

Nebýval jsem v životě opatrný. Nejsem dosud. Přiznávám se, že ze všech ročních dob miluji nejvíce jaro, tu celou jeho škálu temnějících zelení, množících se zvuků, vzrůstajících tvarů, výbojný pochod života, hrnoucího se a tryskajícího až k nebesům. Léto je krásné mezi dozrávajícími klasy v polích nebo u chladných lesních tůní, zima oslňuje sněhovými pláněmi. Ale jaro je stále krásné, všude krásné, celé krásné.

Na podzim jsem nezapomněl. Znám jeho půvaby. Rudé panychidy a sladké mlhy. Ale je to vše spíše pro ženy a pro křesťany. A já nejsem ani to, ani ono, třebaže obé mne hodně zkazilo.

Ženy nemilují opravdu jara, jako nemilují opravdu přírody, a křesťané neslavili by ho, kdyby nebyli bývali donuceni přejímati svátky pohanů. Jaro je příliš kladná doba života a země, nepopiratelné, nezastavitelné, nepřehlušitelné, jásavé a nepokryté ano k životu, jemuž dnešní žena nerozumí a jež křesťan má popírati a nenáviděti.

V naší době, jejíž spisovatelé a muži do omrzení mluví o ženách s lačnýma očima a stále znovu „hlas života“ ztělesňují v ženě – povážlivě zaměňujíce chtivé flirtu sentimentálního nebo zkaženého s chtivými života a přeceňujíce samičí potřeby ženy –, bude se zdáti asi paradoxním mínění, že pro ano k životu nemá tato žena valného porozumění. A přece to není o mnoho méně než pravda.

Defenzivní typ ženy, teplý majestát matky a hospodyně, která se bránila životu tím, že jej zachovávala a udržovala, byl ovšem bližší kladným hodnotám života, pasivně zapadaje v jeho řád, byl bližší pravdě, kráse, přírodě. Zejména na malém městečku, na (...)

(......)