Stanislav K. Neumann

ANTI-GIDE NEBOLI OPTIMISMUS BEZ POVĚR A ILUSÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

A teď ještě něco o literatuře a umění

Socialismus, kamaráde, vznikl z lidu pro lid, nikoli pro inteligentské experimenty. Největší zásluhou Marxovou a Leninovou je, že jej jednou provždy vymanili nejen z maloměšťáckého oportunismu, ale i z inteligentského utopismu a „čistého“ teoretizování. Nám socialistům má tedy běžeti o lid, o jeho osvobození a povznesení. Na lid máme tedy mysliti, na jeho dobro a emancipaci, rozhodujeme-li se; pro lid máme pracovati, jednáme-li. Všude a v každém oboru. Všude je to také možné. I tam, kde v naší kapitalistické společnosti vznikají jakési přehrady mezi námi jako dělníky odbornými a mezi širokými vrstvami lidu, máme mysliti a jednati tak, jako by těchto přehrad nebylo. Však se výsledky jednou ukáží.

Je třeba ustavičně mysliti na nejbližší cíle socialistické, je třeba býti stále v kontaktu aspoň nepřímém s pracujícími třídami, s jejich boji a zápasy, s objektivní skutečností soudobou, je třeba míti stále na mysli naši subjektivní odpovědnost, abychom – zvláště tehdy, pracujeme-li v oborech „duševní“ práce – setřásli ze sebe důsledky dělby práce, inteligentské zájmy o pověry „čisté“ tvorby. „Čistá“ tvorba teoretická, filozofická, náboženská, morální, literární a umělecká je ten Marxův „neřád“, vyplývající z rozporů mezi výrobními silami, společenským stavem a lidským vědomím, rozporů, které socialista musí v sobě překonávat. „Čistá“ tvorba je rejdiště nejpustších frází a hříček, subjektivismu a individualismu, zcela vykolejených z řádů věcí lidských.

Tohle nesmíme pustiti z mysli, chceme-li dospěti k nějakému socialistickému konci v rozhovoru o literatuře, o umění, a běží-li nám ovšem o literaturu a umění socialistické.

O všelijaké recepty nebyla a není nouze. Máme také už znamenité studie Lukacsovy z oboru dialekticko-materialistické kritiky literární, z nichž lze získati i mnoho užitečného pro literární tvorbu samu. Ale my, ty i já a mnoho těch kamarádů, kteří počínají svůj veřejný život literaturou, chceme především vědět, co máme dělat, chceme, abych tak řekl, praktikovy pokyny pro naši socialistickou tvorbu.

Nepomohou nám mnoho nálady, předpisy, hesla střídajících se dnů. Máme dělati např. poezii subjektivní, nebo objektivní? Individuální, nebo kolektivní? Nekonformní, nebo chvalořečnou? Pesimistickou, nebo optimistickou? Romantickou, nebo realistickou? André Gide pokládá za pravé jen slovesné umění nekonformní. Baťa chce vydupati optimistickou literaturu (nikoli ovšem protikapitalisticky optimistickou). Literární žurnalista dokazuje vehementně, že není optimistického umění. Čert vezmi to všecko. Jsou to samé chatrné polopravdy.

Socialismus chce ovšem od socialistického spisovatele kázeň. Ale zralý socialismus nebude přitom znásilňovat jeho osobnost a její problematiku. V tom není rozpor. Stručně bych to řekl: Chceme za každou tvorbou socialistického spisovatele vidět silnou a vzdělanou vůli k člověku opravdu socialistickému. To je pro nás podstatné.

Vedle nadání a svědomitosti (...)

(......)