Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O BÁSNÍCÍCH.

„Od té doby, co lépe znám tělo, – pravil Zarathustra jednomu ze svých žáků - je mi duch již jenom tak zvaným duchem; a všechno to ‚nepomíjející´ – to je také jen podobenství.“

„To jsem od tebe již jednou slyšel, odvětil žák; a tenkráte jsi dodal: ‚ale básníci přespříliš lžou´. Proč jsi jen řekl, že básníci přespříliš lžou?“

„Proč? pravil Zarathustra. Ptáš se, proč? Nenáležím k těm, jichž se smíte ptáti po jejich ,proč?´

Což moje prožívání jest od včerejška? Je tomu dávno, co jsem prožil důvody svých mínění.

Vždyť bych musil býti hotovým sudem paměti, abych i své důvody s sebou nosil.

Je mi již přespříliš, abych si uchoval alespoň svá mínění; však mi ulétne nejeden pták.

A leckdy v svém holubníku naleznu též zvíře, které přiletělo, je mi cizí a chvěje se, položím-li na ně ruku.

Ale co že ti Zarathustra jednou řekl? Ze básníci přespříliš lžou? – Ale i Zarathustra je básník.

Věříš teď, že tu mluvil pravdu? A proč tomu věříš?“

Žák odpověděl: „věřím v Zarathustru.“ Než Zarathustra potřásl hlavou a usmíval se.

Víra mne nespasí, pravil, a zvláště ne víra ve mne.

Ale dejme tomu, že by někdo zcela vážně řekl, že básníci přespříliš lžou: tedy má pravdu, – my lžeme přespříliš.

Také příliš málo víme a učení nám nejde k duhu: i nezbývá nám než lháti.

A kdo z nás básníků nebyl by zfalšoval svého vína? Nejedna jedovatá míchanice se smíchala v našich sklepech, nejedna nepopsatelná věc se tam udála. 

A protože málo víme, líbí se nám z celého srdce ti, kdož jsou chudi duchem, zvláště jsou-li to mladé ženušky. 

A i po těch věcech dychtíme, jež si staré ženušky vyprávějí na večer. To sami na sobě zveme svou věčnou ženskostí.

A jako by k vědění byl nějaký zvláštní tajný přístup, jenž se zasuje těm, kdož něčemu se učí: tak věříme v lid a v jeho „moudrost.“

Toto však věří všichni básníci: že kdo leží v trávě či na osamělých svazích a napíná sluch, něčeho se doví o věcech, jež jsou mezi nebem a zemí.

A dolehnou-li na ně milostná hnutí, míní básníci vždy, že příroda sama si je zamilovala:

A že se plíží do jejich ucha, by jim tam našeptala tajnosti a zamilované lichotky: tím se chvástají a nadýmají před všemi smrtelníky!

Ach, je tolik věcí mezi nebem a zemí, o nichž se pouze básníkům něco zdálo!

A zvláště věcí nad nebem: neb všichni bohové jsou podobenství, básníky vy bájená, básníky vymámená!

Věru, vždy jsme taženi vzhůru – totiž k říši mračen: na neposadíme pestré své stvůry a jmenujeme je pak bohy a nadlidmi: –

Vždyť jsou právě (...)

(......)