Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

POUTNÍK.

K půlnoci bylo, tu dal se Zarathustra cestou přes ostrovní hřbet, aby s časným jitrem dostihl protilehlého pobřeží: tam totiž chtěl vstoupiti na loď. Bylať tam dobrá rejda, kde rády zakotvovaly též cizí koráby; ty odvážely leckoho, kdo s blažených ostrovů chtěl přes moře. A když Zarathustra stoupal tak do vrchu, vzpomínal cestou na množství osamělých poutí od svého mládí a na to, kolik hor a hřbetů a vrcholů již slezl. 

Jsem poutníkem a horským lezcem, děl srdci svému, nemiluji rovin, a zdá se, že nedovedu dlouho seděti na jednom místě. A nechť mi ještě vzejde jakýkoli osud a zážitek, – putování v tom bude a slézání hor: konec konců prožívá člověk již jen sám sebe.

Odplynul čas, kdy mne ještě náhody směly potkávati; a co by se mi teď ještě mohlo nahoditi, abych toho již neměl!

To se jen vrací, přichází mi konečně domů – má vlastní prapodstata i to, co z ní dlouho bylo v cizině a rozprášeno do všech věcí a náhod.

A ještě jedno vím: teď stojím před svým posledním vrcholem a před tím, čeho jsem nejdéle zůstal ušetřen. Ach, má nejtvrdší cesta do výšky nastává! Ach, počal jsem své putování nejosamělejší!

Kdo však jest mého rodu, takové hodině neujde: hodině, jež k němu promlouvá: „Teprve nyní kráčíš svou cestou velkosti! Vrchol a propast – to jest nyní uzavřeno v jedno! 

Kráčíš svou cestou velkosti: teď se ti stalo posledním útočištěm, co dosud se zvalo tvým posledním nebezpečenstvím! 

Kráčíš svou cestou velkosti: teď budiž tvou nejlepší odvahou, že za tebou cesty již není! 

Kráčíš svou cestou velkosti: zde nikdo se nebude plížiti za tebou! Tvá noha sama za tebou zametla stezku, nad níž jest psáno:

nemožnost.

A scházejí-li ti nyní všechny žebříky, zkus vystoupiti sám sobě na vlastní hlavu: jak jinak bys do výše stoupal?

Na vlastní hlavu a přes vlastní srdce v dál! Nyní nechť i nejmírnější na tobě se stane nejtvrdším. Kdo se vždy mnoho šetřil, postonává posléze mnohým šetřením.

Chvála tomu, co zatvrzuje! Nechvalořečím zemi, jež máslem a strdí oplývá!

Je nutno, bychom se naučili na sebe nehleděti, pak teprve mnoho uvidíme: – této tvrdosti třeba je každému, kdo stoupá na hory.

Kdo však jakožto poznávající má dotěrné oči, jak by ten viděl na všech věcech více než jejich popředí! 

Ty však, ó Zarathustro, chtěl jsi všech věcí viděti pozadí a dno: tak ti již nezbývá než stoupati přes sebe sama, – vzhůru, výš, až i své hvězdy budeš míti pod sebou! 

Ano! Kdybych zíral dolů na sebe sama a i na své hvězdy: to teprve bych nazval svým vrcholem, to mi ještě zbylo jakožto můj vrchol poslední! –

 

Tak promlouval Zarathustra sám k sobě, an stoupal, a tvrdými průpovídkami potěšoval své (...)

(......)