Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O VIDĚNÍ A HÁDANCE.

1. Když se mezi lodníky rozneslo, že Zarathustra jest na lodi – neb současně s ním vstoupil na palubu muž, plující s blažených ostrovů –, tu povstalo velké dychtění a očekávání. Zarathustra však po dva dni mlčel a byl chladný a hluchý truchlivosti, tak že neodpovídal ani na pohledy ani na otázky. K večeru druhého dne však své uši zas otevřel, třeba že ještě mlčel: neb mnoho podivného a nebezpečného bylo slyšeti na této lodi, jež přicházela z dálky a spěla ještě dál. Zarathustra však byl přítelem všech, kdož konají daleké cesty a nechtějí žiti bez nebezpečenství. A hle! posléze se mu v poslouchání uvolnil vlastní jazyk, a led jeho srdce se rozlomil: – tu jal se mluviti takto: 

Vám, směle hledajícím pokušitelům a komukoli, kdo s úskočnými plachtami se kdy vyplavil na strašlivá moře, – 

vám, zmámeným hádankou, vám, kdož se těšíte z dvojsvitu, vám, jejichž duše flétnami jest vábena k jícnům všech bludišti: – neb nechce se vám zbabělou rukou tápati po niti; a kde můžete uhodnouti, tam v zášti máte usuzování – 

jedině vám budu vypravovati hádanku, kterou jsem viděl, – vidění nejosamělejšího. – 

Chmurně šel jsem nedávno soumrakem mrtvolně bledým, - chmurně a tvrdě, s přitisknutými rty. Nejenom jedno slunce mi bylo zašlo.

Stezka, jež vzdorně stoupala ostrým kamením, zlobná, osamělá, k níž netulilo se již býlí ni keř: horská stezka skřípala pod vzdorem mé nohy.

Němě kráčejíc přes výsměšně řinčící oblázky, drtíc kámen, po němž sklouzala: tak si noha má vynucovala cestu vzhůru.

Vzhůru: – na vzdory duchu, jenž táhl ji v hloub, do propasti v hloub, na vzdory duchu tíže, mému ďáblu a arcinepříteli.

Vzhůru: – ačkoli seděl na mně, půl trpaslík, půl krtek; chromý; zchromující; kapaje mi olovo v ucho a v mozek olověné krůpěje myšlenek.

„Ó Zarathustro, šepotal výsměšně slabiku za slabikou, ty kameni moudrosti! Vysoko ses vymrštil, ale každý vymrštěný kámen spadne!

Ó Zarathustro, ty kameni moudrosti, kameni hozený z praku, ty drtiteli hvězd! Sám sebes tak vysoko vymrštil, – ale každý vymrštěný kámen –– spadne!

Odsouzen k sobě sám a k vlastnímu kamenování: ó Zarathustro, vskutku, dalekos vymrštil kámen, – ale na tebe spadne zpět!“

Pak trpaslík mlčel; a trvalo to dlouho. Jeho mlčení mne však tížilo; a takto ve dvou je samota věru větší než samojedinému!

Stoupal jsem, stoupal, snil a přemýšlel, – ale všechno mne tížilo. Byl jsem jako nemocný, jejž znavuje zlá jeho trýzeň a jejž zase horší sen budí z usínání. –

Ale cosi jest ve mně, co jmenuji odvahou: to zavraždilo mi dosud každou bojácnou váhavost. Tato odvaha mi posléze kázala zastaviti se a promluviti: „Trpaslíku! Ty! Nebo já!“ –

Odvaha totiž je nejlepší vrah, – odvaha, která útočí: neb v každém útoku jest jásot polnice.

Člověk však je zvíře nejodvážnější: tím přemohl každé zvíře. Jásotem polnice přemohl ještě každý bol; lidský bol je však nejlubší bol.

Odvaha zavraždí též závrat nad propastmi: a kde by člověk nestál nad propastmi! Zdaž vidět (...)

(......)