Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NÁVRAT.

Ó samoto! Ty moje domovino samoto! Příliš dlouho a divoce jsem žil v divoké cizině, bych se k tobě se slzami nevracel! 

Teď mi jen prstem pohroz, jak hrozí matky, teď se na mne usměj, jak se usmívají matky, teď jenom rci: „A kdo to byl, jenž jednou ode mne v dálku zabouřil jak vítr bouřlivák? – jenž při loučení volal: příliš dlouho jsem u samoty seděl, tu jsem se odnaučil mlčeti! Tomu – jsi se teď as naučil? 

Ó Zarathustro, vím vše: i žes mezi mnohými byl opuštěnější, ty samo jediný, než u mne kdy! 

Jiná jest opuštěnost, jiná samota: tomu – jsi se teď naučil! I že mezi lidmi vždy budeš divoký a cizí:

- divoký a cizí i tehdy, milují-li tě: neb přede vším ostatním chtějí, aby jich bylo šetřeno!

Zde však jsi u sebe doma a v domově svém; zde všechno můžeš vymluviti a všechny důvody vysypati, nic se tu nestydí za city zatajené, zakřiknuté.

Zde všechny věci laskajíce přicházejí k tvé mluvě a tobě lichotí: neb chtějí se projížděti na tvých zádech. Na každém podobenství rozjedeš se tu ke každé pravdě.

Přímo a upřímně smíš zde mluviti ke všem věcem: a věru, jako chvála to zní jejich uším, že někdo se všemi věcmi – mluví z přímá!

Jiná věc však jest, býti opuštěnu. Neb, víš ještě, ó Zarathustro? Když tehdy nad tebou volal tvůj pták, když jsi stál v lese, nerozhodnut, kam jít, nevědom, a mrtvoly blízek: – když jsi pravil: ‚nechť mne vedou má zvířata! Nalezl jsem více nebezpečenství mezi lidmi než mezi zvířaty‘: – to byla opuštěnost!

A víš ještě, ó Zarathustro? Když jsi seděl na svém ostrově jak mezi prázdnými vědry zdroj vína, dávaje a rozdávaje, když jsi seděl mezi žíznivými, daruje a obdarovávaje:

- až jsi posléze sám seděl žízniv mezi spitými a bědoval v nočním stesku: ‚zda brati není blaženější než dávati? A krásti ještě blaženější než bráti?‘ – to byla opuštěnost!

A víš ještě, ó Zarathustro? Když přišla tvá nejtišší hodina a odehnala tě od tebe samotna, když promluvila zlým šepotáním: ‚Promluv a zlom se!‘ –

– když ti rozbolavěla všechno tvé čekání a mlčení a tvé odvaze vzala odvahu a tvou pokoru pokořila: to byla opuštěnost!“ –

Ó samoto! Ty moje domovino samoto! Jak blaženě a něžně promlouvá ke mně tvůj hlas!

My se druh druha neptáme, my spolu nelkáme, my spolu volně chodíme uvolněnými dveřmi.

Neb volno jest u tebe a jasno; a i hodiny zde utíkají na lehčích nohou. V temnu totiž tíže doléhá čas než ve světle.

Zde se mi rozvírají všeho bytí slova i slovní skříně: ze všeho bytí zde chce vzniknouti slovo, vše vznikání zde ode mne chce se naučit řeči.

Tam dole však – tam všechna řeč je marná! Tam zapomnít a míjet jest nejlepší moudrost: tomu – jsem se teď naučil!

Kdo by u lidí vše chtěl pochopit, všeho by se musil uchopit. Ale k tomu mám ruce příliš čistotné.

Ani jich dechu vdechovati nechci; ach, že jsem tak dlouho žil mezi jejich hřmotem a páchnoucím dechem!

O blažené ticho kol mne! O čisté vůně kol mne! O, jak toto ticho z hlubokých prsou nabírá čistého dechu! Ó, a jak naslouchá blažené to (...)

(......)