Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VELIKÉ TOUZE

Ó moje duše, já tě naučil, abys říkala „Dnes“ jako „Kdys“ a “Před časy“ a tančila svůj rej přes všechno Zde a Tu a Tam. 

Ó moje duše, já tě vysvobodil ze všech koutů, já s tebe oprášil prach, pavučiny a přítmí.

Ó moje duše, já s tebe smyl malý stud a pokoutní ctnost, já jsem tě přemluvil, bys před očima slunce stála nahá. 

Vichrem, jenž sluje „duch“, jsem dul přes tvoje vzduté moře; všechna mračna jsem zahnal svým dujícím dechem, zardousil jsem i rdousící bytost, která sluje „hřích“. 

Ó moje duše, já dal ti právo, bys říkala Ne jako vichr, bys říkala Ano, jak říká rozevřené nebe: tichá jak světlo teď stojíš a kráčíš zapírajícími vichry. 

Ó moje duše, já svobodu ti vrátil nad stvořeným i nestvořeným: a kdo, jako ty, zná rozkoš budoucna? 

Ó moje duše, já naučil tě pohrdání, jež nevrtá jako červotoč:  pohrdání velkému a milujícímu, jež miluje nejvíce tam, kde nejvíce pohrdá.

Ó moje duše, já naučil tě přemlouvati tak, bys i nejhlubší důvody přemluvila k sobě: podobna slunci, jež přemlouvá moře až ke své výši.

Ó moje duše, já tě sprostil všeho poslouchání, poklekání a vzývání slovem „pane!“, já sám tě nazval obranou proti tísni, nezbytností a osudem.

Ó moje duše, já dával ti nová jména i pestré hračky, já jsem tě nazval „osudem“ i „objemem objemů“, „pupeční šňůrou času“ i „azurným zvonem“.

Ó moje duše, tvé prsti jsem dal piti vší moudrosti, piti všech nových vín i všech nepamětně starých silných vín moudrosti.

Ó moje duše, já jsem tě skropil každým sluncem a každou nocí, každým mlčením a každou touhou: – tu jsi mi vzrostla jako vinná réva.

Ó moje duše, teď přebohatá tu stojíš a těžká, vinná réva s kypícími vemeny a hnědě zlatými hrozny, plnými k prasknutí: –

- bobtnajíc a stísněna svým štěstím, čekajíc pro samý nadbytek a stydlivá i pro své čekání.,

Ó moje duše, teď nikde není duše, jež více by milovala, více by objímala a větší by měla objem! Kde by si budoucno a minulost byly blíže než u tebe?

Ó moje duše, vše jsem ti dal, a všechny mé ruce tobě se vyprázdnily: – a teď! Teď s úsměvem a hlubokým steskem mi díš: „Kdo z nás má děkovati? 

- zdaž nemá děkovati dárce, že příjemce přijal? Zdaž se neuštědřuje z nouze? Zda se nepřijímá – ze smilování?“ –

Ó moje duše, chápu úsměv tvého stesku: tvé překypující bohatství samo teď (...)

(......)