Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DRUHÁ TANEČNÍ PÍSEŇ.

1. „Ve tvé oko jsem nedávno pohlédl, živote, ženo: zlato jsem viděl se kmitat v nočním tvém oku, – tou rozkoší se zastavilo mé srdce:

- zlatý člun jsem viděl se kmitat na nočních vodách, klesající, plesající, teď vodu ssající, zas v pozdrav plající, zlatý, houpavý člun!

Po mé noze, jíž bylo zuřivě do tance, se vymrštil tvůj hled, tvůj houpavý hled, jenž se ptal, jenž se smál a jenž tál.

Dvakrát jen tvé ručky zachřestily řehtačkou – tu houpala se již má noha v zuřivosti tance. –

Mé paty se vzepialy, naslouchaly mé prsty, zda chápati, ženo, tě mohou: vždyť tanečníkovo ucho – jest v prstech u jeho nohou!

K tobě jsem skočil: tu couvlas před chvatem mého skoku; a jazyk létavých vlasů tvých prchavých mi zablýskl v oku!

Pryč od tebe jsem skočil a pryč od tvých zmijí: tu stojíš, ke mně se kloníš a touha v tvé oko se vpíjí!

Pohledem křivým – mne učíš křivým cestám; na křivých cestách můj krok se stává – lstivým!

Mám strach, jsi-li blízká, mám na dálku tě v lásce; tvůj útěk mne za sebou vábí, tebe hledat mne trápí: – trpím; vše rád bych trpěl, ty-li jsi v sázce!

Ty, jejíž chlad zažehuje, jejíž zášť objímá, jejíž útěk zavazuje, jejíž výsměch – dojímá:

kdo by tě v zášti neměl, velká, jež zavazuješ a zahazuješ, pokušitelko ty útěkem děsící, těšící! Kdo by tě v lásce neměl, jež nejsi vinna, ty s větrem o závod čilá i činná, ty s okem dítěte hřešící!

Kam táhneš mne teď, ty zmatku a zmetku? A teď zas přede mnou prcháš, ty sladce nevděčný šotku a skřítku!

Já za tebou tančím, za tebou jdu, byt tvoje stopa se nevtiskla v prsť. Kde jsi? Ó, ruku mi dej! Či jediný jen prst!

Zde zabloudíme: ve spleti těch houštin a slují! – Stůj! Ni krok! Nevidíš? Výři zde obletují.

Ty výre! Netopýre! Já mám ti bláznem být? Kde to jsme? U psů ty ses učila štěkat a výt.

Jak něžně na mne ceníš úběl svých zoubků, jak zlé tvé oči proti mně z pod srstnatých srší chloupků! 

Toť tanec: cestou necestou se mnou se proháníš: já myslivec: a ty – můj pes? či jsi můj kamzík spíš? 

Teď podél mne! Jen zhurta v svém zlovolném poskoku! 

Teď vyskoč! A přeskoč! – Běda! Tu sám jsem upadl ve skoku! 

Ó, viz, já ležím, ty svévoli, a prosím o milost! Rád bych s tebou šel něžnější stezkou – vždyť znáš jich dost!

- po stezce lásky houštinou tichou a smavou! Či po břehu jezera, hleď, kde zlaté tančící rybky plavou!

Ty jsi teď mdlá? Hle, onde jsou ovce a červánky tam plají: zda není krásné spát, když ovčáci na flétnu hrají?

Jsi tak docela mdlá? Dej pažím svým klesnout, já donesu tě tam lehce! A žízeň-li máš, – já něco bych měl, však ústům tvým pít se to nechce!

Ó proklaté hladké hádě! Ta čarodějka! rychlejší srny a laňky! Kam poděla se? A na mé tváři od její ruky dvě červené skvrny a kaňky!

Mám toho věru již dost, tvým ovčím ovčákem (...)

(......)