Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SEDMERO PEČETÍ. 

(Čili: píseň o Ano a Amen.)

 

1. Jestliže jsem věštec a pln onoho věšteckého ducha, jenž mezi dvěma moři kráčí na vysokém jhu,

jenž kráčí mezi minulem a budoucnem co těžký mrak, – nepřítel dusných nížin i všeho, co mdlé jest a nemůže zemřít ani žít:

připraven k blesku v temných svých prsou i k spasnému paprsku světla, těhoten blesky, jež říkají Ano! a smějí se Ano! připraven k věšteckým zážehům blesku: –

- blažen však jest, kdo takto je těhoten! A věru, je nutno, by dlouho jakožto těžká bouř na horách visel, kdo jednou světlo budoucnosti zažehnouti má! –

- ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, – po kruhu návratu!

Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti!

Neb já tě miluji, ó věčnosti!

 

2. Jestliže můj hněv kdy rozdrtil hroby, posunul mezníky hranic a staré desky rozraženy valil do srázných hlubin:

jestliže kdy můj výsměch svým dechem rozehnal zpuchřelá slova a já jako koště se hnal na pavouky křižáky a jak očistný vítr na zatuchlé staré umrlčí komory:

jestliže jsem kdy plesaje seděl, kde staří bohové pohrobeni leží, jestliže jsem žehnal světu a miloval svět, sedě vedle pomníků starých utrhačů světa: –

– neboť i chrámy a boží hroby já miluji, jakmile nebe čistým okem nahlédne dovnitř jich pobořenými stropy; rád na chrámech pobořených sedám jako tráva a červený mák -

ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, – po kruhu návratu?

Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti!

Neb já tě miluji, ó věčnosti!

 

3. Jestliže kdy na mne dýchl dech tvůrčího dechu a oné nebeské nezbytnosti, jež i náhody nutí, by tančily reje hvězd: 

jestliže jsem se kdy smál smíchem tvůrčího blesku, po němž s hněvem, leč poslušně zaduní táhlé hřmění činu: 

jestliže jsem kdy kostky metal s bohy u božského stolu země, až zem sebou lomcovala a se lámala a do výše chrlila plamenné proudy:

- neboť božským stolem je zem, a zachvívá se tvůrčími novými slovy a vrhy metajících bohů: 

ó, jak bych horečně neprahl po věčnosti a svatebním prstenu prstenů, – po kruhu návratu? 

Nikdy jsem ještě nenašel ženy, od níž bych děti chtěl mít, leč tuto ženu, již miluji: neb já tě miluji, ó věčnosti! 

Neb já tě miluji, ó věčnosti!

 

4. Jestliže jsem plným douškem kdy pil z onoho kypícího džbánu, J vonného kořením a směsí nápojů, v němž dobře jsou smíchány všechny věci:

jestliže má ruka nejvzdálenějšího k nejbližšímu kdy přilila, a ohně k duchu a slasti k bolu a nejhoršího k nejdobrotivějšímu:

jestliže sám jsem zrnkem oné spasné soli, jíž veškery věci v džbánu se dobře smísí: 

- neboť jest sůl, jež pojí dobro a zlo; a i nejhorší zlo zasluhuje, aby se ho užilo ke kořenění a k poslednímu (...)

(......)