Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OBĚTOVÁNÍ MEDU.

A zase běžely měsíce a léta přes Zarathustrovu duši, a on toho nedbal; ale vlas mu zbělel. Jednoho dne, když seděl na kameni před svou slují a tiše se díval do dálky, – a jest odtamtud vidět na širé moře a do dálky přes točité propasti –, tu zamyšleně kol něho obcházela jeho zvířata a posléze se postavila před něj.

„Ó Zarathustro, pravila, díváš se as do dálky za svým štěstím?“ – „Co záleží na štěstí! odpověděl, již dávno nedychtím po štěstí, já dychtím po svém díle „ – „Ó Zarathustro, dala se zvířata znovu do řeči, to pravíš proto, že jsi z těch, kdož mají dobra více než dost. Což neležíš v nebesky modrém jezeře štěstí?“ – „Vy šašci, odpověděl Zarathustra a usmíval se, jak dobře jste zvolili příměr! Víte však též, že moje štěstí jest těžké a že není jako plynulá vodní vlna: doléhá na mne a nespouští se mne, lepí se jako rozpuštěná smůla.“ –

Tu zvířata znovu zamyšleně kol něho obcházela a pak se opět před něj postavila. „Ó Zarathustro, pravila, proto tedy sám stále žloutneš a černáš, ačkoli tvůj vlas již již vyhlíží bělostně a jako len? Jen pohled, sedíš ve své smůle!“ – „Co to pravíte, má zvířata, řekl Zarathustra a zasmál se, věru, rouhal jsem se, an jsem mluvil o smůle. Jako mně, vede se všem plodům, jež dozrávají. Medem, jejž mám v žilách, moje krev houstne a duše má se utišuje.“ – „Tak tomu asi jest, ó Zarathustro, odpověděla zvířata a lísala se k němu; ale nevystoupíš dnes někam na vysokou horu? Vzduch je čistý, a je dnes viděti větší kus světa než kdy jindy.“ – „Ano, má zvířata, odpověděl, radíte dobře a dle přání mého srdce: vystoupím dnes na vysokou horu! Dbejte jen, aby mi tam byl po ruce med, žlutý, bílý, dobrý, ledově čerstvý med ze zlatých pláství. Neb vězte, ten med nahoře přinesu v obět.“ – 

Ale když byl Zarathustra nahoře na vrcholu, propustil svá zvířata, jež ho doprovodila, a poznal, že nyní je samoten: – i zasmál se z plna srdce, ohlédl se a promluvil, řka:

Že jsem mluvil o obětech a obětování medu, to byla jen lest mé řeči a věru, užitečná pošetilost! Zde nahoře smím již mluviti svobodněji, než před poustevnickými slujemi a poustevnickými zvířaty.

K čemu obětovat! Promarním, co se mi daruje, já marnotratník s tisícem rukou: jak bych tomu směl ještě říkati – obět!

A když jsem si přál medu, přál jsem si jen vnadidla a sladké slize a sladké strdi, po níž i medvědi bručouni a podivní mrzutí zlí ptáci olizují jazyk: 

přál jsem si nejlepšího vnadidla, jakého třeba honcům a rybo-lovcům. Neb je-li svět jako temná obora a jako libosad všech divokých honců, zdá se mi ještě spíše a raději býti mořem propastně bohatým,mořem plným pestrých ryb a raků, 

mořem, na něž i bozi mají asi chuť, toužíce stát se tam rybáři a vrhati tam sítě: tak bohat je svět podivnými věcmi, jak velkými tak malými!

A zvláště lidský svět, lidské moře: – po něm ted házím zlatou svou udici a volám: rozevři se, lidská propasti!

Rozevři se a vyvrž mi své ryby a blyskotavé raky! Nejlepším vnadidlem si dnes navnazuji (...)

(......)