Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VÝKŘIK ÚZKOSTI.

Druhého dne seděl Zarathustra zase na svém kameni před slují, zatím co zvířata těkala venku světem, by přinesla nové potravy, – též nového medu: neboť Zarathustra promařit a promarnil starý med až do posledního zrnka. Ale jak tu tak seděl s holí v ruce a stín své podoby obkresloval na zemi, ponořen do myšlenek, a věru! ne do myšlenek o sobě a svém stínu tu se pojednou zalekl a zachvěl: neboť vedle svého stínu spatřil ještě jiný stín. A jak se rychle ohlédl a zvedl, hle, tu stál vedle něho věštec, týž, jejž kdysi u svého stolu pohostil jídlem a pitím, onen zvěstovatel velké mdloby, jenž hlásal: „Všechno jest jedno, nic nemá ceny, svět je bez smyslu, vědění rdousí!“ Jeho tvář se však od té doby proměnila; a když mu Zarathustra pohlédl do očí, zaleklo se jeho srdce podruhé: tolik zlých předzvěstí a popelavě šedivých blesků běželo přes ten obličej.

Věštec, jenž postřehl, co se dělo v Zarathustrově duši, přetřel si rukou tvář, jako by tvář samo tnu chtěl setři ti; taktéž učinil i Zarathustra. A když se takto oba mlčky vzchopili a posilnili, podali si ruce, na znamení, že se k své známosti přiznávají.

„Vítej, pravil Zarathustra, zvěstovateli velké mdloby, ne nadarmo byls mým soustolovnikem a hostem. I dnes se mnou pojez a popij a odpust, že s tebou u stolu bude seděti veselý starý muž!“ – „Veselý starý muž? odpověděl věštec, potřásaje hlavou: kdokoli však jsi anebo kýmkoli býti chceš, ó Zarathustro, zde nahoře již tím nebudeš, – za krátko tvůj člun již nebude odpočívati na suchu!“– ‚‚Což odpočívám na suchu?“ - tázal se Zarathustra se smíchem. – „Vlny kolem tvé hory, odvětil věštec, stoupají a stoupají, vlny velké nouze a velkého trudu: a také tvůj člun brzy zvednou a tebe sama odnesou.“ – Zarathustra neodpovídal a byl udiven. – „Neslyšíš ještě ničeho? pokračoval věštec: nešumí to a neburácí z hloubky nahoru k tobě?“ – Zarathustra zase neodpovídal a naslouchal: tu zaslechl dlouhý, táhlý výkřik, jejž propast podávala propasti, neb každá jej nesla dále a žádná si ho nechtěla ponechati: tak hrozný byl jeho zvuk,

„Zlý proroku, řekl posléze Zarathustra, toť výkřik úzkosti, výkřik člověka, výkřik, jenž zaznívá z nějakého černého moře. Co však mně jest po lidské nouzi! Zda víš, kterak se jmenuje můj poslední hřích, jenž na mne ještě čeká?‘*

„Soucit! odpověděl věštec ze srdce přetékajícího a pozvedl obě ruce – ó Zarathustro, já přicházím, bych tě svedl k tvému poslednímu hříchu!“ –

A sotva byla tato slova promluvena, zazněl znovu onen výkřik, a byl delší a úzkostnější než před tím, také byl již mnohem blíže. „Slyšíš? Slyšíš, ó Zarathustro? zvolal věštec, tobě platí ten výkřik, tebe volá: pojď, pojď, pojď, je čas, je nejvyšší čas!“ –

Zarathustra na to neodpovídal a byl zmaten a zdrcen; posléze se otázal, jako ten, kdo sám ve svém nitru váhá: „A kdo že, kdo mne tam volá?“

„Ale vždyť to víš, odpověděl věštec prudce, nač se skrýváš? Vyšší člověk to jest, ten volá po tobě!“

(...)

(......)