Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ROZHOVOR S KRÁLI.

 

1. A ni hodinu ještě neputoval Zarathustra svými horami a lesy, tu pojednou shlédl zvláštní průvod. Právě po cestě, jíž směřoval dolů, kráčeli dva králové, zdobení korunami a nachovými pásy, pestří jako ptáci plameňáci: a před sebou hnali osla, obtěžkaného nákladem. „Co chtějí tito králové v mé říši?“ pravil Zarathustra udiven svému srdci a rychle se skryl za keř. Ale když králové došli až k němu, řekl polohlasem, jako by mluvil k sobě sám: „Zvláštní! Zvláštní! Jak se to rýmuje? Dvé králů zřím – a jen jednoho osla!“ 

Tu se oba králové zastavili, usmáli se, pohlédli na místo, odkud zazníval hlas, a pak sami sobě pohlédli do tváře. „Cos takového si našinec také myslívá, pravil král po pravici, ale neřekne to nahlas.“ 

Král po levici však pokrčil rameny a odpověděl: „Je to patrně pasák koz. Anebo poustevník, jenž příliš dlouho žil mezi skalami a stromy. Neboť nemít společnosti – to také kazí dobré mravy.“

„Dobré mravy? odvětil nevrle a hořce druhý král: komu pak my chceme utéci? Čemu jinému než ‚dobrým mravům‘? Než té naší ‚dobré společnosti‘?

Raději věru žít mezi poustevníky a pasáky koz, než s naší pozlacenou, nepravou luzou, pomazanou líčidlem – třeba že si říká ‚dobrá společnost‘,

– třeba že si říká ‚šlechta‘. Ale je tam všechno lživé a shnilé, především krev, dík starým špatným nemocem a špatnějším mastičkářům.

Nejlepší ještě a nejmilejší je mi dnes zdravý sedlák, hrubý, lstný, tvrdošíjný, setrvačný: to je dnes nejvznešenější stav.

Sedlák je dnes nejlepší; a selský stav měl by být pánem! Ale je to říše luzy –nedám si již ničeho namlouvat. A luza, to jest: míchanice.

Míchanice luzy: v té je všechno se vším spářeno, světec a lok a zeman a žid a jakékoli dobytče z archy Noemovy.

Dobré mravy! Všechno jest u nás lživé a shnilé. Nikdo již neumí uctívati: před tím právě prcháme. Jsou to nasládlí dotěrní psi, pozlacují listy palmové.

Tento hnus mne rdousí, že my králové sami jsme nasákli lží, že jsme ověšeni a zakukleni starou sežloutlou nádherou po dědech, že jsme pamětní peníze pro nejhloupější a nejchytřejší a pro každého, kdo dnes obchoduje s mocí!

My nejsme prví – a musíme přec prvé představovati: toto pod-vodnictví se nám konečně přejedlo a zhnusilo.

Luze jsme se chtěli vyhnout, všem těm dotěrným pisklounům a písálkům, tomu zápachu kupčíků, té žebrotě ctižádostivců, tomu smrdutému dechu –: fi, žiti mezi luzou, fi, mezi luzou představovati prvé! Ach, hnus, hnus, hnus! Co ještě záleží na nás králích!“ –

„Tvá stará nemoc tě přepadá, pravil tu král po levici, hnus tě přepadá, ubohý můj bratře. Ale vždyť víš, že nás někdo poslouchá.“

Zarathustra, jenž těmto řečem byl rozevřel uši a oči, zvedl se ihned ze svého úkrytu, přistoupil ke králům a jal se mluviti:

„Jenž vás tu poslouchá, jenž rád vás poslouchá, vy králové, jmenuje se Zarathustra.

Jsem Zarathustra, jenž kdysi děl: ‚Co záleží ještě na králích!‘ Promiňte mi, měl jsem radost, když jste si řekli: ‚co ještě záleží na nás (...)

(......)