Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PIJAVKA.

A Zarathustra zamyšlen kráčel dál a hloub, lesy a podél bažinatých plání; jakož se pak děje každému, kdo přemýšlí o těžkých věcech, šlápl při tom z nenadání na člověka. A hle, tu mu pojednou stříklo do tváře bolestné zvolání a dvé prokletí a dvacet zlých nadávek: takže polekán zdvihl hůl a jal se do člověka, na kterého šlápl, ještě bušiti. Hned po té se však vzpamatoval; a jeho srdce se smálo pošetilosti, jíž se právě dopustil.

„Promiň, řekl pošlapanému člověku, jenž se zuřivě zvedl a posadil, promiň a poslyš zprvu podobenství. 

Jako když poutník, jenž sní o vzdálených věcech, z nenadání na osamělé cestě vrazí do spícího psa, do psa, ležícího na slunci:

- jak tu oba dva, na smrt polekáni, vyjedou a vjedou do sebe, podobni úhlavním nepřátelům, na smrt se nenávidícím: tak se událo nám.

A přece! A přece –málo jen scházelo, a byli by se oba laskali, onen pes a onen osamělý člověk! Vždyť oba dva jsou osamělí!“

- „Ať jsi kdokoli, pravil ušlápnutý člověk, stále ještě zuře, šlapeš po mně nejenom svou nohou, nýbrž i svým podobenstvím!

Pohleď jen, což pak jsem pes?“ – a za těchto slov se sedící vzpřímil a vytáhl nahou paži z bažiny. Před tím totiž ležel roztažen na zemi, ukryt a nepoznatelný, jako ten, kdo číhá na bahenní zvěř.

„Ale co to děláš!“ zvolal Zarathustra polekán, neb viděl, že po nahé paži stéká množství krve, – „co se ti stalo? Kouslo tě, ubožáku, nějaké zlé zvíře?“

Krvácející muž se zasmál, stále ještě pohněván. „Co ti po tom! pravil a chtěl odejiti. Zde jsem doma a ve svém okrsku. Nechť se mne kdokoli ptá: hlupákovi stěží odpovím.“

„Mýlíš se, pravil Zarathustra soucitně a zadržel ho, mýlíš se: zde nejsi doma, nýbrž v mojí říši, a v té nikdo mi nesmí přijití k úrazu.

Jmenuj si mne, jak ti libo – jsem tím, jímž býti mi je souzeno. Sám se zvu Zarathustra.

Nuže! Tam nahoru vede cesta k Zarathustrově sluji: není vzdálena, – nechceš u mne hojiti své rány?

Špatně se ti, ty neblahý, vedlo v tomto životě: nejprve tě uštklo zvíře, a pak tě ušlápl člověk!“

Ale uslyšev Zarathustrovo jméno, ušlápnutý člověk se proměnil. „Co se mi to přihází! zvolal, kdo pak jiný jest v tomto životě předmětem mé pozornosti, než jediný člověk, totiž Zarathustra, a jediné zvíře, které pije krev, – pijavka?

K vůli pijavce jsem tu ležel u bažiny jako rybář, a již má visutá paže byla desetkráte nakousnuta, tu se mi do krve zakousne ještě krásnější zvíře, Zarathustra sám!

Ó štěstí! O zázraku! Bud blahoslaven den, který mne vylákal do této bažiny! Blahoslavena bud nejlepší pijavka, jež je dnes na živu, blahoslavena buď velká pijavka svědomí, která sluje Zarathustra!“ –

Tak pravil ušlápnutý člověk; a Zarathustra se radoval z jeho slov a z jich jemné uctivosti. „Kdo jsi? tázal se a podával mu ruku, zbývá nám (...)

(......)