Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

UVÍTÁNÍ.

Teprve pozdě odpoledne vracel se Zarathustra, po dlouhém marném hledání a těkání, opět ke své sluji. Ale když stál sotva dvacet kroků před ní, stalo se, čeho teď nijak neočekával: znovu zaslechl velký onen výkřik úzkosti A ku podivu! tentokráte zazníval z jeho vlastní sluje. Byl to však táhlý, mnohonásobný, nezvyklý výkřik, a Zarathustra zřetelně rozeznával, že se skládá z mnoha jednotlivých hlasů, třeba že na dálku zněl jako výkřik z jediných úst, 

I přiskočil Zarathustra k jeskyni, a hle! jaký pohled naň čekal po tom poslechu! Seděli tam pohromadě všichni, mimo něž byl za celý den kráčel: král po pravici i král po levici, starý kouzelník, papež, dobrovolný žebrák, stín, člověk svědomitého ducha, smutný věštec a osel; nejohyzdnější člověk si však nasadil korunu a ovinul dvé nachových pásů – neboť, jako všichni ohyzdní lidé, rád se přestrojoval a vyšňořoval. A uprostřed té zarmoucené společnosti stál Zarathustrův orel, zježen a zneklidněn, protože měl odpovídati na příliš mnoho věcí, na něž jeho hrdost neměla odpovědi; a chytrý had mu visel kolem krku. 

Na to vše se Zarathustra díval s velikým údivem; potom však s vlídnou zvědavostí zkoumal jednotlivě každého ze svých hostí, četl v jejich duších a divil se znovu. Zatím se shromáždění pozdvihli se svých sedadel a uctivě čekali, až Zarathustra promluví. A Zarathustra pravil: 

„Vy, kdož si zoufáte! Vy podivní! Váš výkřik úzkosti jsem tedy slyšel? A teď také vím, kde hledati toho, jejž jsem dnes nadarmo hledal: vyššího člověka –: 

– v mé vlastní sluji sedí ten vyšší člověk! Ale co se divím! Což jsem ho sám k sobě nepřilákal obětováním medu a lstným lákáním svého štěstí? 

Ale zdá se mi, že jste si navzájem špatnou společností; jeden druhému si srdce as obtěžkáváte mrzutostí, jak tu tak sedíte pohromadě, vy lidé volající výkřikem úzkosti. Je třeba, by teprve přišel kdosi, 

- kdosi, jenž vás opět rozesměje, dobrý nějaký radostný šašek a tanečník a vítr a větroplach, nějaký starý blázen: – nemyslíte?

Promiňte mi jen, vy, kdož si zoufáte, že před vámi mluvím tak malými slovy, nedůstojnými věru takových hostí! Avšak neuhodnete, co mi mé srdce rozdovádělo: 

- vy sami a pohled na vás mne rozdováděl, promiňte! Neb každý, kdo se dívá na zoufajícího člověka, stává se odvážným a dovádivým. Každý si připadá silným dost, aby potěšoval zoufalého.

Mně samému jste dali tu sílu, – dobrý to dar, vznešení moji hosté! Poctivý pohostinský dar! Tedy se teď nezlobte, že vám nabízím též svých vlastních darů.

To zde jest moje říše a moje panství: co však mého jest, na tento večer a na tuto noc budiž vaše. Má zvířata vám budou sloužiti: má sluj vám budiž místem odpočinku!

U mne doma nechť si nikdo nezoufá, ve svém honebním okrese ochráním každého od jeho divokých zvířat. Tot prvé, co vám nabízím: bezpečí!

A za druhé: svůj malík. Máte-li fen, nuž dobrá, vezměte i celou ruku! a mé srdce k tomu! Vítám vás, vítám, moji hosté!“

Tak pravil Zarathustra a smál se láskou i zlobou. Po (...)

(......)