Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O POLEDNÁCH.

A Zarathustra běžel a běžel a nikoho již nenašel a byl sám a nalézal stále sebe sám a kochal se svou samotou a vpíjel ji a myslil na dobré věci, – po dlouhé hodiny. V hodinu polední však, když slunce mu stálo právě nad hlavou, octl se u starého křivého a sukovatého stromu, jenž bohatou láskou vinné révy kolem kol byl objímán a před sebou samým skryt: žluté hrozny v chumáči visely s kmene vstříc putujícímu. Tu dostal chuť, uhasit malou žízeň a utrhnout si hrozen; ale když natáhl již rámě, dostal ještě větší chuť na něco jiného: totiž, aby si v tu hodinu dokonalého poledne lehl pod strom a aby spal.

Tak učinil; a sotva ležel na zemi, v tichu a útulku pestré trávy, již zapomněl na svou malou žízeň a usínal. Neboť, jak praví Zarathustrovo přísloví: jedna věc je nutnější než druhá. Jen oči se mu nezavíraly: – nemohly se totiž vynadívat na strom a na lásku vinné révy a nemohly se toho vynachválit. Usínaje pak, Zarathustra promlouval k svému srdci:

 

„Tiše! Tiše! Neuzrál svět právě k dokonalosti? Co se to se mnou děje?

Jako půvabný větřík tančí neviděn po hlazené mořské podlaze, lehounký, lehký jak pírko: tak – po mně tančí spánek.

Oka mi nepřivírá, duši mi nechá bdít. Je lehounký, věru! lehký jak pírko.

Přemlouvá mne, nevím jak?, zevnitř na mne tuká lichotivou rukou, přemáhá mne. Ano, přemáhá a nutí, by se má duše natáhla: 

- jak se mi dlouží a jak zemdlívá moje podivná duše! Přiblížil se jí, teď o polednách právě, večer sedmého dne? Putovala již příliš dlouho a blaženě mezi dobrými zralými věcmi?

Natahuje se a prodlužuje se – tak, do délky! a zase! nehnutě leží má podivná duše. Příliš mnoho dobra již chutnala, tísní ji tento zlatý stesk, i špoulí ústa.

- Jako loď, jež veplula do své nejtišší zátoky: – teď přistává na souši, mdlá dlouhými cestami a nejistými moři. Zda souš není věrnější?

Jako taková loď si lehá a tulí se k zemi: – tu stačí, by pavouk se země k ní předl svou nit. Silnějších lan tu netřeba.

Jako taková umdlená loď v nejtišší zátoce: tak odpočívám a Čekám i já na blízku země, jí věren a důvěřuje, k ní přivázán nitmi nejtenčími.

Ó štěstí! Ó štěstí! Chce se ti zpívat, ó duše má? Ležíš v trávě. To je však tajná slavnostní chvíle, kdy není pastýře, jenž na (létnu by pískal.

Tiše lež! Horké poledne na nivách spí. Nezpívej! Tiše! Svět je dokonalý.

Nezpívej, ty křidélko v trávě, ó duše má! Ani šept! Hled jen – staré (...)

(......)