Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

STÍN.

Sotva však utekl dobrovolný žebrák a Zarathustra byl zase sám, zaslechl za sebou nový hlas, volající: „Stůj! Zarathustro! Počkej přec! vždyť jsem to já, ó Zarathustro, já, tvůj stín!“Zarathustra však nečekal, neboť ho přepadla náhlá rozmrzelost nad tím návalem a tlačenicí v jeho pohoří. „Kam se poděla má samota? pravil. 

Věru, mám toho již dost; toto horstvo se hemží lidmi, mé království již není s tohoto světa, potřebuji nových hor. 

Můj stín že mne volá? Co záleží na mém stínu! Nechť utíká za mnou! já – mu uteku.“ 

Tak pravil Zarathustra svému srdci a utekl. Ale ten, jenž se za ním ozval, byl mu v patách, tak že v brzku utíkali za sebou tři lidé, totiž napřed dobrovolný žebrák, pak Zarathustra a na třetím a posledním místě jeho stín. Neběželi dlouho a Zarathustra se již vzpamatoval ze své pošetilosti a rázem setřásl všechnu mrzutost a rozmrzelost. 

„Jak! pravil, nedály se od jakživa nejsměšnější věci u nás starých poustevníků a světců? 

Věru, vysoko vzrostla má pošetilost v horách! Teď slyším, jak se šestero starých bláznovských hnátů klátí za sebou! Ale což se Zarathustra smí báti stínu? Konec konců se mi také zdá, že má delší nohy.“ 

Tak pravil Zarathustra, směje se očima i vnitřnostmi, zastavil se a rychle se obrátil – a hle, skoro při tom porazil toho, jenž byl jeho nohsled a stín: tak těsně mu již byl v patách a tak byl také sláb. A když ho Zarathustra změřil očima, lekl se jako nenadálého přízraku: tak tence, začernale, dutě a vyžile vyhlížel ten nohsled. 

„Kdo jsi? tázal se Zarathustra prudce, co tu děláš? A proč se zveš mým stínem? Nelíbíš se mi.“

„Odpusť mi, odpověděl stín, že jím jsem; a nelíbím-li se ti, nuž, ó Zarathustro! v tom chválím tebe i tvůj dobrý vkus. 

Jsem poutník, jenž se ti už mnoho nachodil v patách: vždy jsem byl na cestě, ale bez cíle, též bez domova: a tak mi věru málo chybí k věčnému židu, až na to, že nejsem věčný, ani žid.

Jak? Což na vždy mám být pocestný? Být každým větrem zmítán, být nestálý, být štván? Ó země, jsi mi příliš kulatá!

Na každém povrchu jsem již seděl, jako znavený prach jsem usínal na zrcadlech a okenních tabulích: vše ode mne bére, od ničeho nic nedostávám, hubnu, – skoro se podobám stínu.

Za tebou však, ó Zarathustro, létal a spěchal jsem nejdéle, a třeba že jsem se před tebou ukrýval, býval jsem přece tvým nejlepším stínem: kdekoli jsi seděl, tam seděl jsem též.

S tebou jsem obcházel po světech nejvzdálenějších a nejstudenějších, jako přízrak, jenž dobrovolně běhá po zimních střechách a po sněhu.

S tebou jsem mířil do všeho zakázaného, nejhoršího, nejvzdálenějšího: a je-li co na mně ctností, tedy to, že jsem neměl strachu z žádného zákazu.

S tebou jsem lámal vše, cokoli jsem uctíval ve svém srdci, všechny mezníky a obrazy jsem zpřerážel, za nejnebezpečnějšími touhami jsem běhal, – věru, přes jakýkoli zločin jsem (...)

(......)