Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZNAMENÍ.

Z jitra však po této noci vyskočil Zarathustra s lože, opásal si bedra a vykročil ze sluje, žhoucí a silný, tak jako jitřní slunce, jež vychází z tmavých hor. 

„Ty veliká hvězdo! promluvil, tak jako promluvil kdysi, ty oko hlubokého štěstí, čím bylo by všechno tvé štěstí, kdybys nemělo těch, kterým svítíš! 

A kdyby zůstali ve svých komůrkách, zatím co ty již bdíš a přicházíš a rozdílíš a obdarováváš: jak by to pohněvalo hrdý tvůj stud!

Nuže viz! ti vyšší lidé ještě spí, zatím co já bdím: to nejsou mí praví druzi! Na ně nečekám ve svých horách zde.

K svému dílu spěji a k svému dni: oni však nechápou, která jsou znamení mého jitra; můj krok je neburcuje ze sna.

Spí ještě v mé sluji, jejich spánek ještě vssává mé zpité písně. Ale ucho, jež by naslouchalo mne, – ucho, jež by poslouchalo, chybí jim v údech.“

– Toto promluvil Zarathustra k svému srdci, když vycházelo slunce: tu pohlédl tázavě do výšky, neb zaslechl nad sebou ostrý skřek svého orla.

„Nuž vzhůru! zvolal do výše, tak se mi to líbí, tak tomu chci. Má zvířata bdí, neboť bdím já.

Můj orel bdí a jako já uctívá slunce. Orlími spáry sahá po novém světle. Jste má pravá zvířata; miluji vás.

Ještě se mi však nedostává mých pravých lidí!“ –

 

Tak pravil Zarathustra; tu se však stalo, že pojednou zaslechl jakoby rej a let nesčetných ptáků, kteří kolem něho tloukli křídly, – a šum tolika perutí a nával kol jeho hlavy byl tak velký, že přimhouřil oči. A věru, jako mrak se to naň sneslo, jako mrak šípů, jenž zasypává nového nepřítele. Avšak hle, zde to byl mrak lásky, a zasypal nového přítele.

„Co se mi přihází?“ myslil si Zarathustra v užaslém srdci a pomalu usedal na velikém kameni, ležícím vedle východu ze sluje. Ale jak rukama hmatal kolem sebe a nad sebe a pod sebe a bránil přítulným ptákům, hle, tu se mu přihodilo ještě cos podivnějšího: z nenadání při tom totiž hmátl do hustého teplého chomáče hřívy; spolu pak se před ním ozvalo řvaní, – mírné a táhlé řvaní lva.

„Znamení se blíží“ pravil Zarathustra, a jeho srdce se proměnilo. A vskutku, když se před ním rozjasnilo, leželo u jeho nohou žluté, mohutné zvíře a tisklo mu hlavu ke kolenům a samou láskou se ho nepouštělo a vedlo si jako pes, jenž nalézá zase starého svého pána. Holubice pak v lásce závodily se lvem; a pokaždé, kdykoli se mu holubice zatřepetala přes nos, lev zatřásl hlavou a divil se a smál se.

Vida to vše, promluvil Zarathustra jen jediné slovo: „mé děti jsou na blízku, děti mé“ –, pak zcela oněměl. Srdce mu však roztálo, a s očí mu kanuly slzy a padaly mu na ruce. A ničeho již nedbal a seděl bez (...)

(......)