Friedrich Nietzsche

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PÍSEŇ OPOJENÍ.

1. Zatím však druh za druhem vystoupili ven na čerstvý vzduch do chladné zamyšlené noci; Zarathustra sám pak vedl za ruku nejohyzdnějšího člověka, aby mu ukázal svůj noční svět a veliký kulatý měsíc i stříbrné překotné vodopády u své sluje. Tu stáli konečně tiše pospolu, samí staří lidé, ale se srdcem utěšeným a statečným, divíce se v nitru svém, že jim bylo tak blaze na zemi; důvěrnost noci se jim však blíže a blíže vkrádala do srdce. A znovu si pomyslil Zarathustra: „ó, jak dobře se mi teď líbí vyšší ti lidé!“ – nevyřkl to však, neboť ctil jejich štěstí a mlčení. –

Ale tu se událo to, co onoho úžasného dlouhého dne bylo nejúžasnější: nejohyzdnější člověk jal se ještě jedenkráte a naposled kloktat a supět, a když se dostal až k slovům, hle, tu mu z úst vyskočila otázka, kulatá a čistotná, dobrá to, hluboká, jasná otázka, jíž se všem, kdož mu naslouchali, pohnulo srdce v těle.

„Přátelé moji vespolek, pravil nejohyzdnější člověk, co tomu řeknete? Pro tento dnešní den – pro tento dnešek jsem já poprvé spokojen, že jsem žil celý svůj život.

A přiznati se k tomu mi nestačí. Stojí za to, žiti na zemi: Jediný den, jediná slavnost se Zarathustrou mne naučily milovati zemi.

‚To – že byl život? ‚tak bych promluvil k smrti. ‚Nuže vzhůru! Ještě jednou!‘

Přátelé moji, co tomu řeknete? Nepromluvili byste k smrti jako já: To – že byl život? Nuže pro Zarathustru: vzhůru! Ještě jednou!“

Tak pravil nejohyzdnější člověk; a nebylo daleko do půlnoci. A co byste as řekli, že se tenkrát přihodilo? Sotva že vyšší lidé zaslechli jeho otázku, rázem si uvědomili svou proměnu a své uzdravení i komu za to děkovati: tu přiskočili k Zarathustrovi, děkujíce, klaníce se, laskajíce, ruce mu líbajíce, dle toho, jaké kdo byl povahy: jedni se smáli a druzí plakali. Starý věštec však tančil radostí; a byt i, jak tvrdí někteří vypravovatelé, byl tenkráte sladkého vína pln, byl dojista ještě více naplněn sladkým životem a zřekl se vší mdloby. Ba jsou, kdož vypravují, že tenkráte tančil osel: nedávalť mu prý nejohyzdnější člověk před tím nadarmo piti vína. Bud tomu tak či onak: a byt i osel onoho večera v pravdě netančil, udály se tenkráte zázračnější a podivnější věci, než kdyby byl osel tančil. Zkrátka, jak zní Zarathustrovo přísloví: „co na tom záleží!“

 

2. Když se však toto přihodilo s nejohyzdnějším člověkem, stál tu Zarathustra, jako by byl zpit: pohled mu uhasínal, jazyk blábolil, nohy se potácely. A kdo by uhodl, jaké myšlenky při tom běžely přes Zarathustrovu duši? Zřejmě však ustupoval jeho duch a utíkal zas do předu, byl v odlehlých dálkách a jakoby „na strmém jhu, jak psáno jest, mezi dvěma moři, 

- mezi minulem a budoucnem putuje co těžký mrak.“ Ponenáhlu však, zatím co ho vyšší lidé drželi v náručí, vzpamatovával se poněkud a rukama se bránil návalu starostlivých a uctívajících; ale mlčel. Pojednou však rychle obrátil hlavu, jako by cosi slyšel: tu přiložil k ústům prst a pravil: „Pojďte!“

A záhy bylo kolem kol ticho a (...)

(......)