Jiří Orten

PRO DĚTI - KNÍŽKA NASLOUCHAJÍCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Ach, co mám ještě všechno pro vás na srdci! Ani nevíte, dvojčátka, kolik náhlých obratů umí vzít slova, když se jim zachce. Povím vám dnes něco o lidech, které potkáváte na ulici, ale dřív se zas vrátím ke svým pohádkám.

Slyšte, děti, pohádku o chůzi domem.

Malá dívčinka, která musí stoupat po vysokém schodišti až do podkroví, se snadno udýchá. Srdce se jí roztluče, a proto dá raději přednost pomalým krokům, pěkně schůdek ke schůdku.

Snad bylo a možná že ani nebylo, ale přece Aldonregina, když jí už bylo pět roků, se odhodlala navštívit svého tatínka malíře, který bydlel až nahoře v podkroví.

Skutečně, hned když přešla několik prvních schodů, potkal ji sestupující mlékař s prázdnými bandaskami a rozpředl se mezi nimi takovýto rozhovor:

MLÉKAŘ: Kam kráčíš, malá dívčinko?

ALDONREGINA: Já jdu ke svému tatínkovi malíři až do podkroví. O jé, to je ještě schůdků!

MLÉKAŘ: Máš pravdu, Aldonregino. V tomto domě žije mnoho lidí, od přízemí až vzhůru k prádelně, a všichni pijí naše dobré mléko. Piješ také mléko?

ALDONREGINA: Samozřejmě že piji mléko. A chodím do bílých mlékáren. Vy tam také chodíte, mlékaři?

MLÉKAŘ: Samozřejmě, vždyť jsem odtamtud a právě si jdu vypít plný žejdlík.

Pak šla Aldonregina dál a potkala kominíka, který tu vymetal komíny. Hovořili toto:

ALDONREGINA: Kominíku, mohu si na vás sáhnout? Ať mám štěstí a jsem hned nahoře v podkroví!

KOMINÍK: Ty jsi dnes hezká, Aldonregino, a já jsem smutný. Nemysli si, to není žádný med, vymetat komíny a celý se počernit.

ALDONREGINA: Nebuďte smutný, kominíku, vždyť vidíte lidem do krbů. Pěkně se usmějte!

KOMINÍK: Tak já se tedy usmívám. Ale přece jsem smutný.

Když už byla Aldonregina hodně vysoko, zaslechla za jedněmi dveřmi, na nichž byl nápis: Václav Starý, studující, podivný zpěv. Zastavila se na chvíli, aby si oddechla, a poslouchala! Slyšela tuto písničku:

 Má krásná zářící a krutá povstalkyně
 když kráčíš podél záhonů
 jež zimou usnuly a lovíš v knížkách skříně
 jsi moje milenka – nahatá – z kartonu
 
 Pak k tobě přiléhám a ve vařícím čaji
 se naše boky setkají
 listy knih básnických se větrem kolébají
 na čajník spadl list tma leží na kraji
 
 Ach jak se milujem v svém nelítostném spánku
 – jsi něžný – šeptáš mi
 co to máš na ústech? líbám tvou malou ranku
 a zkouším podruhé své skrovné nadání
 
 Mé srdce zaspalo na kraji leží ráno
 list nocí okoral
 kam jsi mi odešla má krutá kurtizáno?
 kam jsi mi odešla a co mi spánek vzal?
 
 Na bílý zimní list padla čerň písmene
 v pokoji ztichl skřípot per
 má střídmá odvaha si zpívá – ještě ne –
 a barví nahnědo veršík jenž uletěl

Ta písnička se Aldonregině zdála být velmi podivná. Zazvonila u těch dveří na zvoneček a za chvilku jí přišel otevřít bledý hoch. Řekla mu:

ALDONREGINA: Ty ale zpíváš divné písničky, studente! Co to má, prosím tě, znamenat?

STUDENT: Ty jsi přišla? Ty jsi už opravdu přišla? (A potácel se.)

ALDONREGINA: Myslím, že jsi zase opilý, studente. To ti (...)

(......)