Jiří Orten

PRO DĚTI - KNÍŽKA NASLOUCHAJÍCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

(Z otcova zápisníku)

Je to vlastně k popukání, jak se bojím sám sebe a jak jsem přitom na sebe dobrotivý.

Myslím, že má první láska byla také jenom touha trápit se jako ten či onen, a přišel jsem na to, že ono děvče miluji, při nějakém nestřeženém pohledu nebo pohybu jejích boků.

Ale takhle se snažím zlehčovat a vím přece nadmíru jistě, že zlehčit lze všechno třeba pouhým přehozením slovosledu.

Mám dojem, jako by věc mých dětí mi přestávala být ze všeho nejbližší. Lepí se mi na patro již zase verše, zas k sobě ztrácím všechnu kritičnost. Jsem prostě pod vlivem „prostředí“. Ta škola, kde prý se studuje dramatické umění a která je zatím největší a nejdokonalejší snůškou obyčejnosti a přízemnosti, mě jistě co nejdříve zcela zahubí.

Neměl jsem poslední týden žádné prostředky, hladověl jsem, až jsem dostal žaludeční křeče, a nebylo to pranic hezké a pranic vhodné k tomu, abych mohl laskavě vychovávat své děti. Měl jsem po celé dni v ústech místo obrazů vůni jídla, které ostatně upřímně nenávidím, a v celém těle unavený tlak. Když jsem včera dostal dopis od A., postavilo mě to natolik rovně, že jsem se mohl vrátit. Nevím ovšem, na jak dlouho.

Nechtěl bych, aby se vypravování mým dětem zdálo někomu být románem nebo pokusem o román. Ne, nemám vlastně ani schopnost, abych mohl napsat něco mohutného a co by mělo přísně logickou kontinuitu. Mám potřebu vracet se a hrát si.

Není nic lepšího než mluvit k někomu, kdo se poddává jako modelační hlína. Mluvím k svým dětem.

A jejich matka? Skutečně, nikdo se snad nepodobá víc Corbierově Marcelle. Ovšem, Marcelliny doby již dávno minuly. Ale vážně, což jsem miloval L. jenom těch deset vteřin rozkoše, což jsem mohl rozprostřít kolem sebe tak dokonale neprostupný kruh? Jaké syny a jaké dcery může zploditi neláska? Miluji své děti, dosud je miluji. Nechť se mi přilepí do úst na tisíc veršů, vím dobře, že jejich čas ještě nenadešel.

A ze všeho nejvíc se hrozím Vladimírova pohrdání.

Psát věty do sebe souvisle zapadající, jak rádi to někteří tupci nazývají prózou! Píši to, abych mohl v nejhezčích chvílích prozpěvovat. A to je svatá pravda, protože teď nemohu lhát. Na úkor všeho. Vladimír mi říká, že svá slova předem deklamuji a potom teprve napíši. Myslí to pejorativně, ale já v tom neshledávám nic zlého. Není to ostatně tak doslova pravda, ale každému vdechu následuje výdech a každému dni přináleží noc se všemi odstíny.

Tak je tomu se slovy. Přemítat o románu a nosit věty v srdci tak dlouho, až uzrají? Ne. Chci, aby každá samohláska měla pouze svou barevnou souhlásku. Nikdo se mi snad neodváží odporovat, když tvrdím, že slovo „barevný“ je zelené jako brčál, že „had“ je hnědé a „rty“ žluté.

Když jsem se včera v noci vracel domů, volala na mě z okna jednoho domu stará, rozcuchaná paní, že slyší sousední zdí veliký nářek muže, ženy a dítěte a že myslí, že se stalo neštěstí. Zazvonil jsem a šel jsem nahoru k označenému pokoji. Nezaslechl jsem nic. Zase nic, když jsem tolik toužil (...)

(......)