Jiří Orten

TONÍK A MAŘENKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola třetí

„Nemluv o hadech,“ přerušila čápice čápa.

„Děti dostanou na ně chuť, kterou pak nelze ukonejšit.“

   H. CH. ANDERSEN

Mám nemoc. V noci jsem se několikrát probudil, bylo mi velice teplo a chvílemi jsem se třásl zimou. Také se mi udělalo špatně od žaludku.

Teď je bílé ráno, ležím unavený a klidný a je mi tak nějak slastně a líně dobře. Odpoledne přijde lékař, musí mě prohlédnout. Nesmím na sebe prozradit, že jsem včera spadl do potoka. Hned by zase všichni křičeli:

„Vidíš, sám si vždycky všechno zaviníš, nedáváš na sebe pozor.“

Do toho bych volal já:

„Nemohu za to, že jsem nemocen. Co mám tedy dělat?“

Ostatně vím až příliš dobře, že si vždycky všechno zaviním sám.

Tady na té posteli se dobře stoná. Je postavena u zdi, k oknu jsou tři kroky a malba na stěně je mi tak známá, že mohu se zavřenýma očima hmatat po lístcích jejích květin. Jsou červené, zelené a modré. Mám rád modrou barvu.

Vždycky když jsem nemocen, přijde se na mne tatínek občas podívat z obchodu. Otevře tiše dveře, aby mne neprobudil, kdybych spal, usmívá se, vstrčí do pokoje jenom hlavu a kývá na mne. Tatínek je takový velký a klidný. Má na spáncích šedivé vlasy a jinak už žádné vlasy nemá. Vypadaly mu po nemoci. Mně asi teď také vypadají vlasy a nebude na mně už nic hezkého. Ráno při nemoci není nikdy horečka. Ta přichází se soumrakem, ani ji nepozorujeme.

Ležím-li a kašlu a kýchám a myslím na smrt, je mi dobře a choulím se do sebe, jako bych čekal na Mařenku. Ale když si představím něco po tom, po té smrti, a to si nikdy neumím představit, musím skrýt rychle hlavu do peřin. Ach, stát se andělem, stát se Mařenčiným strážným andělem a stírat jí slzy pokaždé, když pláče, může být krásnější cíl na světě?

„Nu tak, jak je ti, ty simulante?“

„Oto, jak je venku?“

„Kde tě bolí?“

Každý se o mne najednou zajímá. Dřív o mně nevěděli, až teď, když stůňu. Zdravé lidi to asi velmi znepokojuje, když je někdo nemocen. Nevěří mu a bojí se ho. Odlišil se od nich. Vždycky když se od nich někdo odliší, tak ho zavřou buď do postele, nebo někam jinam, třeba do žaláře nebo do blázince nebo do královského hradu. Král, to je také takový nemocný. Onemocněl královskou nemocí, a andělé mají andělskou nemoc, a malé děti jako já, které myslí na Mařenky, jsou tedy nemocné láskou.

Myslím, že většina lidí na světě je úplně zdravá. Jsou pevní a nedají se přivést z rovnováhy. A když někdo kolísá, rozkolísají ho ještě víc a volají pak na něj:

„Podívejte se, ničema, on je nemocný a chce nás nakazit!“

Kdyby mi někdo poradil, jak mám nakazit Mařenčina tatínka, aby nebyl neustále jenom zamračený a nepospíchal jen a jen za svou prací, byl bych mu vděčen. A jak mám nakazit strážníky na ulici, aby jednou změnili směr a posílali všechno na opačnou stranu než obvykle? A co s obchodníky? Aby jednou dávali něco zadarmo? A co s učiteli a co se mnou, abych se nebál vzít si svou Mařenku?

Tatínek říká, že na světě musí být pořádek a že lidstvo hodně trpělo, než si (...)

(......)