Jiří Orten

TONÍK A MAŘENKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola čtvrtá

Od té nešťastné doby, co už se neumím otočití třikrát za sebou na patě levé nohy jako na obrtlíku, ztratil jsem na světě všecko.

   J. O.

Byl jsem se rozloučit s věžníkem. Ráno jsem vstal zároveň s Pavlínou a utíkal ke kostelu. Stoupal jsem rychle do schodů. Byl doma a přivítal mě úsměvem. Řekl jsem mu:

„Pane věžníku, přišel jsem vám říci, že dnes utíkám se svým přítelem z domova. Vy jste jediný, kdo o tom mimo nás dva ví. Chtěl jsem, abyste to věděl alespoň vy.“

Dlouho mi neodpovídal. Šel k oknu, díval se do dálky, kde jsou vidět Železné hory, které jsou namodralé a vyhlížejí jako opravdové železo. Vzal mě za ruku a vedl mne ke zvonům. Stáli jsme u nich, tiskli si ruce a mlčeli. Bylo tma, jen malým okénkem proudilo světlo na plášť zvonu, odráželo se od něj a zbarvovalo nám tváře jemným odstínem.

Plakal jsem, tak docela bezbolestně jsem plakal, jako po přestálém nebezpečí.

Když jsme se zase vrátili do světnice, posadil si mne věžník na klín a něco potichu zpíval, pro sebe a možná že také pro mne. Věděl jsem, že se na něj mohu spolehnout, že je můj ochránce a bez jeho vědomí se mi nemůže nic zlého přihodit. Vypravoval mi.

„Jednou dávno, když bylo naše město ještě obehnáno hradbami a sídlili v něm králové, seděl zde, na této věži, můj děd. Byl vysoký a štíhlý a měl zahnutý roh, na který vytruboval hodiny. Zde četl své tlusté knihy a zde se jeho manželce narodil syn, můj otec. Když bylo mému otci dvacet let, odešel do cizích krajů, prodělal mnoho válek a dobrodružství, utrpěl četná zranění. Potom se vrátil a stal se věžníkem. Teď jsem tu já.

Malý příteli, kdo odchází ze svého domova, musí se také navracet. I ty se jednou vrátíš, snad zítra, snad za deset let. Ale vrátíš se. Možná že již budu mrtev. Víš, byl bych na světě rád, kdybych věděl, že po mé smrti zůstane syn, který mi bude podoben.

Náš rod chránil město od nebezpečenství. Chránil je, jako chrání hoch svou nevěstu, a měl je rád. Až odejdu, nikdo se nevrátí na mé místo. Poruším zákon. Bojím se velice svého odchodu. A ty odcházíš. Necháváš mne tu samotna a neptáš se, jakou bolest mi tím působíš.“

Měl jsem hlavu na věžníkových prsou a šeptal jsem mu:

„Napíši vám z ciziny, budu vám psát každý den a neustále na vás budu vzpomínat. Bude to, jako bych byl s vámi.“

Radostně se zasmál.

„Ano, ano, tak to bude dobře!“

Napadlo mi, že je věžník ještě malé dítě. Ale hned jsem tu myšlenku zamítl, když jsem se podíval na jeho bílé vlasy a staré, vrásčité ruce. Objal mě a řekl:

„Sbohem, chlapče, a běž si ještě prohlédnout město.“

Odešel klidně po své ševcovské práci a dělal, jako když o mně neví.

Stojím u rozhledného okna a dívám se na město.

Všechny kostely, přísné a do sebe uzavřené, všechny domy, nahrbené a přímé, všechny ulice, hrbolaté a vyrovnané, všichni náhodní chodci, všechna místa, kde jsem si hrával, kde jsem čekával, kde jsem snil a kde jsem odpočíval, loučí se se mnou tak bez hluku a něžně jako maminka s dítětem, které jde spat (...)

(......)